Vyvrženci pekla 12: Na lovu

12. část:

Na lovu

leden 1979

    Leden letos nezapřel své jméno. Mrzlo, až praštělo. Pouze poddaní z Manoru a blázni vystrčili dnes brzy ráno nosy z teplých vytopených domovů. Poddaní, blázni a já s Luciusem. Nenávidím slunce a skoro stejně tak nesnáším i zimu. Obzvlášť takovou, jaká teď vládne na malfoyském panství.

    "Severusi, poběž, nebuď líný," volal na mne netrpělivě Lucius, když jsme vstupovali zadní bránou do zahrad, v patách s Armandem a Lestatem. Od úst mu stoupal bílý sloupec sražené páry. Netrpělivě přešlapoval na místě a dýchal si horký dech do dlaní, chráněných koženými rukavicemi. Nepochopil jsem, jak může mít někdo tak dobrou náladu v této sibérii.

    "Kam to sakra jdeme?" optal jsem se nakvašeně. "To se tam nemůžeme jednoduše přemístit?"

    "Nech se překvapit. A ranní procházka ti zvedne náladu."

    "Ranní procházkou mi nálada poklesla na bod mrazu," upřesnil jsem nevrle. Ten jeho dnešní optimismus mi začínal pěkně lézt na nervy. Nechápal jsem sám sebe, že jsem se nechal přemluvit. Nostalgicky jsem si vzpomněl na opuštěnou teplou postel a toužebně jsem se ohlédl přes rameno do okna v prvním patře.

    Ještě před půl hodinou jsem tiše spal výjimečně bezesný spánek, než mě Lucius probudil pošimráním čímsi pod nosem. Nechtělo se mi otvírat oči, tak jsem jen zaprotestoval tichým zamručením.

    "Vstávej honem, Severusi, mám pro tebe překvapení," povídal nadšeně. Pomalu jsem se probouzel a protahoval ztuhlé končetiny.

    "Vstávej, ty lenochu," nedal pokoj. Odjakživa byl z nás dvou po ránu ten aktivnější.

    Otevřel jsem oči. Seděl na mé posteli, na tváři široký úsměv a rozzářené oči mu svítily jako dítěti u vánočního stromečku. Protřel jsem si oči a zjistil, že je už úplně oblečený. "Sex dnes ráno nebude?" pronesl jsem zklamaně.

    Zašklebil se a potměšile se na mne podíval. "Bude. Později. Rychle vstaň, připrav se a pořádně se obleč. Jdeme ven," řekl záhadně. "Počkám na tebe v přijímacím salonku."

    Ani jsem mu nestihl říct něco o pomatení smyslů a byl pryč. Dal jsem si pořádně horkou sprchu, abych si v těle udělal zásobu tepla na to, co mě venku čeká a teple jsem se oblékl.

    Kráčeli jsme opuštěnými zahradami po zasněženém chodníku neznámo kam. Nebylo mi do řeči a Lucius sám konverzaci nezačal. Už jak jsme vyšli ze zahrad a zamířili známou cestou, věděl jsem, kam mě vede.

    "Zbláznil ses? V téhle zimě?" mrmlal jsem. Nevěnoval mi pozornost a přidal do kroku. Zachumlal jsem se ještě víc do hábitu a srovnal s ním krok.

    Čtvrt roku po děsivých událostech v hradu Pána temna jsem se ještě nenaučil žít se svým postižením a obávám se, že to ani nikdy nedokážu. Noční můry mě pronásledují téměř každou noc. Kdybych se mohl Luciusovi svěřit, možná, že by se mi trochu ulevilo. Takhle jsem si musel svůj těžký kříž nést na ramenou sám.

    "Vnímáš mě vůbec, co ti říkám?" vytrhl mě z myšlenek Luciusův zvýšený hlas.

    Ukřivděně jsem k němu vzhlédl. Tváře měl červené a vyštípané od mrazu a z úst mu stoupal bílý opar. "Jistě. A souhlasím s tebou," řekl jsem automaticky, abych měl od něj pokoj.

    Překvapeně se na mne podíval. "Říkal jsem, že otec na mne začíná už dost tvrdě tlačit, abych zplodil dědice."

    "To je tvoje věc," odpověděl jsem s předstíraným nezájmem, ale uslyšel jsem hořkost ve svém vlastním hlase. Ohrnul jsem si límec až na temeno a po zbytek cesty jsme už nepromluvili.

    Ocitli jsme se na dohled rozsáhlému komplexu budov s desítkami boxů pro ustájení koní a s třiceti nádhernými plnokrevníky. Psi se rozeběhli hlubokými závějemi sněhu ke konírně. Vešli jsme do vytopených prostor a okamžitě jsem nasál pach zvířat, koňského potu a trusu. Nikdy předtím jsem se nezajímal o Luciusovo snobské zabíjení nudy šermem, vyjížďkami na koni, hony, lovem a střílením. Stejně jako on jsem tomu však nakonec zcela propadl a k Luciusově radosti se stala z toho naše společná zábava.

    Jak jsem předpokládal, Lucius se nedokázal nezastavit u boxu s tabulkou Colorado Regius Dextrarius. Vlezl dovnitř a přistoupil k nádhernému šedomodře grošovanému hřebci. Zvíře hned, jak ho ucítilo, začalo neklidně odfrkovat a přešlapovat. Lucius ho chytil za ohlávku a utišoval ho. Šeptal mu něco do ucha a jemně ho hladil po čele a po hřbetu nosu. Kůň se rychle uklidnil a poslouchal jeho tichý hlas.

    Lucius toho koně miloval a to zvíře milovalo jeho. Poznal jsem to už tehdy, když mě sem poprvé zavedl. "Tento ušlechtilý perský arab mě stál celé jmění," říkal tenkrát pyšně. "Máme toho hodně společného. Má šlechtickou krev. Jeho rodokmen je dlouhý jako ten můj. Je nezkrotný a divoký jako já. Nikým, kromě mne, se nenechá ovládat, nikoho nesnese v sedle. Navíc je to můj nejoblíbenější kůň. Miluji ho."

    Hodil mu do žlabu hrst sena, nasunul na ruku kartáč a začal mu širokými tahy láskyplně hřebelcovat srst. Po několika tazích kartáč očistil kovovým hřbílkem od srsti. Potichu si s ním povídal, hladil ho po štíhlém krku a zcela zapomněl, že tam jsem taky.

    Upozornil jsem na sebe tichým odkašláním. Lucius se otočil ke mně. "Och, Severusi," řekl omluvně. Odfrkl jsem si. Lucius to postřehl a rozesmál se. Odhodil kartáč na zem a přistoupil ke mně. Položil mi ruku dozadu za krk. "Snad nebudeš žárlit na koně," zašeptal. Nenasytně přitiskl své rty k mým. "Pojď, něco ti chci ukázat," zašeptal vzrušeně.

    Popadl mě za zápěstí a netrpělivě zamířil k jednomu z boxů. Jeho potutelný úsměv, držící se mu na rtech celou cestu, něco znamenal. Otevřel dvířka a strčil mě dovnitř. Zavřel za sebou dveře a opřel se zády o ně.

    Zatajil se mi dech. Ve stáji stál nádherný hřebec, černý jako půlnoc. Dlouhá černá hříva mu zakrývala štíhlý krk a srst se mu leskla jako naolejovaná. Otočil svou ušlechtilou hlavu a zadíval se na mne očima černýma jako antracit. Ten oční kontakt mezi námi spustil lavinu pocitů na obou stranách. Neklidně hrabal kopytem do podlahy, zaržál, nozdry se mu rozšiřovaly, jak nasával a nervózně odfrkoval. Něco tak nádherného jsem ještě v životě neviděl. S výjimkou Luciuse.

    "Jmenuje se Nigro Daemon Rex," zašeptal mi Lucius do ucha. "A je tvůj. Všechno nejlepší k devatenáctým narozeninám, Severusi."

    Ztratil jsem řeč. Úplně jsem zapomněl, co je dnes za den. Lucius mě vyvedl z míry a to se mu ještě nepovedlo. Pomalu jsem přistoupil k tomu překrásnému zvířeti. Varovně zaržál a vzepnul se na zadní nohy. Nebezpečně kopal předními kopyty. Přiskočil jsem k němu a pevně ho chytil za ohlávku. 

    "Hou, hou, hou!" uklidňoval jsem ho tiše a jemně plácal dlaní po krku, ale řemen jsem nepustil. Po chvilce pochopil, že jsem to já, kdo má nad ním moc. Dopadl na všechny čtyři. Tiše jsem ho konejšil, aby si zvykl na můj hlas a hladil ho po dlouhém krku. Po chvíli se uklidnil a už jen občas přátelsky zatřepal hlavou a zafrkal a dovolil mi hladit svou královskou hlavu.

    Lucius nás celou dobu pozoroval, pak si stoupl těsně za mne a hladil koně po zádech. "Jak vidím, dokonale patříte k sobě. Jak se ti líbí?" 

    "Je vznešený," řekl jsem nadšeně.

    "Je to převtělený ďábel, vzpurný, tvrdohlavý, bouřlivý a nespoutaný." Přiblížil ústa k mému uchu. "Přesně jako ty." Ovinul mi zezadu paže kolem pasu a přitiskl ústa na místo pod uchem. Tiše jsem vzdechl. Ucítil jsem známý pohyb v podbřišku a věděl jsem, že jsem ztracen. Zaklonil jsem hlavu dozadu a opřel o jeho rameno.

    Zkroutil moji tvář k sobě. "Ale nedostaneš ho jen tak zadarmo," zašeptal zastřeně, než si ode mne vynutil drsný polibek.

    Za ty roky jsme spolu souložili na všech možných i nemožných místech, ve stáji ovšem ještě nikdy. Lucius byl očividně rozhodnut změnit to a věděl jsem, že ho nic nezastaví. Netrpělivě si rozepínal poklopec, zatímco já jsem si rychle stahoval kalhoty ke kolenům. Rozkročil jsem se, opřel jsem se o koňský hřbet a nechal jsem se jím ve stoje ošukat jako poslední děvka. Pronikl do mne s nezkrotnou vášní a byl jsem vděčný, že sebou oba nosíme lahvičku s lubrikantem pro nepředvídané situace.

    Když bylo po všem, Lucius si zapnul poklopec a navrhl jakoby nic: "Projedeme se?"

    Zvedl jsem pravý koutek úst do úsměvu. Gesto znamenalo jediné. Souhlas. Natáhl jsem si kalhoty, vzal jsem hrst sena do ruky a utřel stopy spermatu z Ďáblových kopyt.

    "Podkoní nám připraví koně a my si zatím dáme horký čaj. Čeká nás dlouhá projížďka," řekl Lucius tajemně.

    Opřel jsem dlaně hřebci o bok a hladil jemnou srst. "Ustrojím si ho sám." Chtěl jsem si vychutnat blízký kontakt se svým novým přítelem, seznámit se s ním a nechat ho zvyknout si na mně.

    Rychle jsem si vypil silný horký čaj a nenápadně jsem u toho pozoroval Luciuse při převlékání. Mohl jsem na něm oči nechat, jak mu to, prevítovi, slušelo v červené jezdecké uniformě.

    Netrpělivě jsem spěchal nauzdit a osedlat Ďábla. Vzpíral se, evidentně nebyl zvyklý chodit pod sedlem. Přimlouval jsem se mu tichým hlasem a hladil ho, aby si na mne navykl. S citem jsem mu zasunul udidlo do tlamy, přetáhl otěže přes hlavu a upnul řemínky. Na hřbet jsem mu nasadil sedlo s dečkou, pod břichem provlékl podbřišník, utáhl jsem řemeny a upravil třmeny. Ke konci stál už zcela pokorně.

    Vyvedl jsem ho před stáj. Lucius už čekal venku a mazlil se se svým milovaným Regiusem. Zdá se mi, že to s tou láskou ke koni už jaksi přehání.

    Kolem nervózně pobíhala smečka výmarských ohařů z malfoyského psince. Lucius zkontroloval po podkoním všechny švy a řemínky na uzdě, sedle a chráničích nohou. Všiml jsem si dvou kulovnic, visících mu u sedla. Měl zase něco za lubem. Pohladil stříbrného hřebce, vložil levou nohu do jeho třmenu a vyšvihl se elegantně do sedla. V tom jednoduchém pohybu bylo neskutečně půvabu a vznešenosti. Kůň se nervózně vzepjal a Lucius ho poplácáním na krk uklidňoval. "Klid, Regiusi," říkal konejšivě. Hřebec zastříhal ušima a okamžitě se zklidnil.

    Slunce na východě si mezitím prorazilo cestu skrz mraky a zalilo krajinu svými paprsky. Zahřály, přestože mrzlo. Černý ďábel nervózně přešlapoval, jako by tušil, že za chvilku ho připravím o svobodu. Vyšvihl jsem se lehce do sedla, připraven na jeho reakci. Hřebec se v obranné reakci začal vzpínat na zadních nohou. Přikrčil jsem se k jeho krku a posunul své těžiště dopředu, aby se nepřevrátil dozadu a nezalehl mne. Otěže jsem zatáhl do strany a nedovolil jsem mu zvednout šíji výš. Odepíral poslušnost a snažil se vymanit z mé kontroly. Fixoval jsem ho klidnou rukou a tichým hlasem uklidňoval. Zlomil jsem jeho moc a ukázal mu, kdo je tady pánem. Dopadl na kopyta a pokořeně sklonil hlavu.

    "Výborně, Severusi, zkrotil jsi ho! Ten kůň ti začal důvěřovat," pochválil mě Lucius.

    "Tvoje jezdecká škola," ušklíbl jsem se. Pečlivě jsem si upnul plášť u krku, jeho lem přehodil hřebci přes zadek a navlékl jsem si kožené rukavice.

    "Jedeme?" ujistil se Lucius. Stiskl holeně k bokům svého hřebce a pobídl ho k pohybu. Kůň se vzepjal na zadních nohou a dal se do cvalu. Lucius byl očividně velice zkušený jezdec. Pevně držel opratě a vládu nad zvířetem v rukou a na koňském hřbetu se držel jistě, jako kdyby se v sedle narodil. Se svým koněm tvořil dokonalý harmonický celek.

    Beze slov jsem pobídl i svého hřebce a dohonil jsem ho. Cvalem jsme se rozjeli vedle sebe do mrazivého dne. Znovu jsem zažíval ten opojně krásný pocit z jízdy. Majestátně jsem se nesl na koňském hřbetu a pravidelně jsem se nadhazoval v sedle. Vychutnával jsem si tu spanilou jízdu.

    "Nebude se ti stýskat po Black Pantherovi?" zeptal se zvědavě Lucius.

    Nostalgicky jsem si vzpomněl na krásného fríského vraníka, na kterém mě Lucius během posledních tří měsíců tvrdým tréninkem naučil svému jezdeckému umění. Stal se mým přítelem a mou spřízněnou duší a trpělivě snášel mé počáteční neúspěchy a špatné nálady, když se mi nedařilo. Pohled mi sklouzl na černou lesklou srst Démona, na svaly hrající pod napnutou kůží, na jeho hrdě se nesoucí hlavu a hřívu, splývající mu na dlouhý elegantní krk, na divokost a nezkrotnost v každém jeho pohybu.

    "Nebude," řekl jsem a znělo to vskutku přesvědčivě.

    "Co takhle zkrátit si cestu?" navrhl najednou Lucius a vybočil z cesty. Popohnal koně a cválal křížem přes zasněžené malfoyské pozemky až k ohradám v dálce. Psi se rozběhli poslušně za ním. Pobídl jsem svého koně a za chvíli jsem ho dohnal.

    Přiblížila se vysoká ohrada z břeven. Připravil jsem se, abych navedl Ďábla ke skoku. Netušil jsem, co udělá těsně před překážkou. Vypočítal jsem si kroky, odhadl vzdálenost a ve správném okamžiku jsem se nadzvedl, abych odlehčil jeho tělu při skoku. Zvládl to bravurně. Poplácal jsem ho pochvalně po krku. Začínal jsem ho milovat.

    Překročili jsme hranice, určující výběhy pro koně a Lucius přesto nezastavoval. Cválal dál směrem k lesu a mou otázku, kam že to jedeme, nechal rozplynout ve větru, který nám hvízdal kolem uší. Kopl jsem Ďábla do slabin a rozjel se za ním.

    Po půlhodině klusu jsme se dostali do loveckého rajónu. Lovecká sezóna sice skončila, Lucius ale na svých pozemcích může lovit, kdy se mu zachce a nebude považován za pytláka. Hodil mi jednu z kulovnic. Seskočili jsme z koní a tiše číhali na kořist. Lucius držel u sebe své psy. Byli klidní. Po nekonečně dlouhých minutách najednou zbystřili pozornost a začali být nervózní. Něco ucítili a jejich lovecké pudy se probudily. Z mlází se vynořil nádherný exemplář dospělého srnce. Osmerák. Psi se rozštěkali a Lucius je stěží udržel. Srnec vyplašeně zmizel v houští. Lucius vypustil psy a oba jsme se mrštně vyhoupli do sedla a pronásledovali je. Vytrvalý štěkot mizel v dálce a museli jsme koně popohnat tryskem, abychom je dostihli.

    Pak jsme ho uviděli. Byl v obklíčení psů a měl odřezanou cestu k úniku. Přepadla mě silná lovecká vášeň a zamířil jsem. Ve stejné chvíli jsme oba vystřelili. Netuším, čí rána skolila tělo srnce k zemi. Oba jsme totiž byli zkušení střelci. Lucius byl ve výhodě, že se střílet naučil už jako malý kluk a já přesto, že mě Lucius naučil střílet až při našich vyjížďkách na koních, ovládal jsem zase černou magii.

    Psi se málem strhali zuřivým štěkotem, kterým nás k sobě přivolávali. Slezli jsme z koní a přešli k mrtvému tělu. Lucius obrátil nohou ještě teplé zvíře a sehnul se k němu. "To snad není pravda! Dva zásahy a přímo do komory!" rozplýval se nadšeně.

    "Docela jsem dostal chuť na srnčí na červeném víně s brusinkami," řekl jsem a spolkl jsem sliny.

    Lucius se pobaveně zasmál. "Od té doby, co žiješ na Manoru, máš velice mlsný jazýček, příteli," konstatoval. "Taková srnčí kýta je skutečná lahůdka, i když maso ze srny je chutnější. Ale nebudu se s ním vláčet. V lese je spousta jiných hladových krků, do večera z něj zbudou jen kosti. Ale tohle tady nenechám." Vytáhl lovecký nůž, chytil srnce za jeho kostěnou ozdobu a uřízl mu hlavu.

    "Podívej se na to nepravidelně rostlé paroží." Natáhl ruku a pochlubil se svou kořistí, ze které ještě kapala krev a na bílém sněhu kreslila roztodivné obrazce. "Je nádherné! Takovéto nepravidelné tvary jsou dost vzácné a mezi lovci velice žádané. A já vášnivě sbírám trofeje." Strčil hlavu do brašny, paroží nechaje trčet z ní ven a pověsil na sedlo.

    Následující hodinu jsme uspořádali hon na zajíce a postříleli jich půl tuctu. Kořist jsme svázali za zadní nohy k sobě a přivázali k mému sedlu. Pořád jsme se ale nenavraceli zpátky.

    Po dvou hodinách jízdy nádhernou krajinou hlubokých malfoyských lesů a hvozdů, ojíněných jehličnanů a zasněžených lesních cest, v zimě, zalézající až za nehty, se zmrzlými prsty u nohou jsem už dávno vzdal svou zbytečnou otázku, kam že to ještě jedeme.

    Vyšli jsme na kraj lesa na mýtinu, když Lucius najednou řekl. "Vidíš tam na horizontu to velké dřevěné stavení?" Zahleděl jsem se do dálky. "Dáme si závod. Kdo tam bude jako první, může vyslovit jakékoliv přání a bude mu splněno. Platí?" řekl nadšeně Lucius.

    "Jakékoliv?" ujistil jsem se.

    Pobídl koně. "Jasně že jo!" zařval daleko vepředu a jeho hlas zanikl ve větru.

    Přitiskl jsem silně holeně k bokům svého koně a popohnal ho. Rozeběhl se jako o závod. Lucius měl přede mnou malý náskok. Jeho stříbrný hřebec cválal jako o život. Kopyty brázdil hluboký sníh a ohon za ním plápolal jako prapor. Lucius stál přikrčeně v třmenech, sedla se ani nedotýkal a zuřivě popoháněl svého koně. Vypadal úchvatně. Dlouhé vlasy mu divoce poletovaly a když se otáčel dozadu, aby zjistil, jak daleko jsem za ním, padaly mu do obličeje jako závoj.

    Začal jsem ho pronásledovat. Patami jsem prudce kopl Ďábla do slabin a povolil opratě, abych mu dal volnost. Vystřelil jako šíp a úprkem uháněl krajinou. Řítil se plnou rychlostí, hříva mu vlála kolem krku a od kopyt mu odlétala hlína a sníh. Tichým lesem se ozýval vytrvalý dusot jeho kopyt. Vysedl jsem ze sedla a přitáhl jsem si horní polovinu těla k jeho hlavě. Tiskl jsem se koni ke krku, plášť mi divoce pleskal za zády, vítr mi hvízdal v uších a nespoutaně si hrál s mými vlasy. Jel jsem tryskem jako blesk, pevně svíraje opratě a doháněl jsem Luciuse.

    Ohrada už byla na dohled a náš závod byl zcela vyrovnaný. Cválali jsme vedle sebe jako dva jezdci Apokalypsy. Jako Válka a Smrt. Oba hřebci ještě víc zrychlili. Vzduchem se rozléhal divoký dupot kopyt. Přitiskl jsem se k němu ještě víc, když jsme se přiblížili k ohradě. Přeskočil ji o půl délky koně dřív než Regius.

    "Bastarde! Ukradl jsi mi mou výhru!" zuřil Lucius, když jsme seskočili z koní. Jeho ješitnost utrpěla. Nechtěl si připustit, že jsem lepší jezdec než on. Nebo že mám lepšího koně.

    Pohladil jsem Ďábla po zpoceném nose a políbil ho za odměnu na čelo. "Uznej, byl jsem prostě lepší," zachechtal jsem se jízlivě. "Už se nemůžu dočkat, až si vyberu tu svou výhru!" Přesně jsem věděl, co bude obnášet. 

    Odvedli jsme koně do stáje, vytřeli a odstrojili, dali jim napít a hodili hrst sena. Celou dobu jsem Luciuse pobaveně škádlil. Jeho ješitnost tou prohrou hluboce utrpěla. Vztekal se jako divoký pes a přestal, až když jsem ho přitiskl ke žlabu a trochu pomuchlal. Nálada se mu zlepšila a dal mi dokonce dobrou radu. "Nikdy nejezdi rychleji, než tvůj anděl strážný." Víc už se o své prohře nebavil.

další kapitola