Vyvrženci pekla 11: Znovuzrození

11. část:

Znovuzrození

Strach. Utrpení. Hrůza. Smutek. Tmavá, studená, vlhká chodba. Má zemřelá duše se jí řítí jako o život - o život, Merline, jak hloupě to zní po smrti - nevýslovně děsivé zlo, které mne pronásleduje, se mi sápe po zádech. Na krku cítím jeho ledový, smrdnutý dech. Pochmurná chodba nemá žádný východ... Zastavím se a zaposlouchám se. Z nesmírné dálky ke mně doléhá hlas, donekonečna naléhavě mumlající jakési zaklínadlo. "Anáil natrach, urthvas bethad, dochiel di enmhé. Anáil natrach, urthvas bethad, dochiel di enmhé. Anáil natrach...* " Otočím se a jdu za hlasem...

Ticho. Podezřelé ticho na to, kde jsem se ocitl. Chlad. Nezvyklý chlad na to prostředí, kde se nacházím. Byl jsem překvapený z toho, jak se má představa pekla vymyká realitě. Místo, kde doslova šlehají plameny, odvrhnutí od boha, totální zánik… tohle vše bylo nahrazeno uklidňující monotónní modlitbou někde hodně blízko, hedvábně jemnou tkaninou, do které se bořilo mé nahé tělo, omamnou vůní pryskyřice a ukolébávajícím praskáním ohně v krbu. Tohle nemohlo být peklo. Ráj ale taky ne, když jsem se svým způsobem života sám odsoudil k věčnému zatracení. Kde to tedy jsem? Bál jsem se otevřít oči.

Olízl jsem si popraskané rty. Tiché mumlání umlklo a uslyšel jsem pohyb těsně vedle svého těla. Pomalu jsem otevřel víčka. Nad sebou jsem uviděl černou noční oblohu s třpytícími se miliony hvězd.

"Vítej mezi živými, příteli," ozval se blahosklonný hlas vedle mne. Namáhavě jsem pootočil hlavu. Můj zakalený zrak spočinul na bledé tváři lorda Voldemorta. Sedl si na pelest a nedočkavě zašeptal. "Jak ti je? Jak se cítíš? Popiš mi své pocity. Řekni mi vše. Rychle!"

Nedal mi ani vydechnout. "Jako…" Víc jsem ze svých vyprahlých rtů nedostal. Mistr mi podal sklenici vody a já jsem se dychtivě napil. Můj pomalu startující mozek si nedokázal vysvětlit, jak jsem se zde ocitl. Ne v posteli Pána zla, ale na tomto světě. Matně jsem se rozpomenul na to, že si mě vzala Smrt a že mě spolklo samotné peklo. "Jako bych zrovna prošel mlýnkem na maso," vydechl jsem namáhavě.

"Jsi ale živý, Severusi!" řekl rozjařeně. "Jsi první, kdo se navrátil z druhého břehu. Dýchl jsem ti nový život!" Nechápal jsem, o čem to mluví a upřel jsem zrak ke stropu s hvězdami. "Půl století jsem čekal na kouzelníka, který bude hoden mého daru nesmrtelnosti. A ty sis teď vyzkoušel návrat z říše mrtvých."

Bylo mi mizerně. Zvedl se mi žaludek a v poslední chvíli jsem se stihl naklonit nad kraj postele. Zvracel jsem na leštěnou podlahu. Pán zla se na chvíli vzdálil a přinesl mi flakónek s lektvarem.

"Vypij to, pomůže ti to," vnutil mi jej a odstranil zvratky.

Neměl jsem sílu zjišťovat, co je to za lektvar, stejně by mi to nebylo nic platné. Přiložil jsem hrdlo lahvičky ke rtům a obsah zmizel v mém rozhoupaném žaludku. Tělem se mi rozlila úleva. Byl jsem schopný se posadit a můj mozek konečně zabral. Začal jsem si vzpomínat. Po poutech zůstaly na zápěstích a kotnících akorát slabě zarudlé stopy, stejně jako po bičích. Akorát rudý cejch mi nelítostně připomínal tu noc ve sklepení. 

"Jak je to možné... že jsem… nezemřel?" vypravil jsem ze sebe namáhavě.

Pán zla se pobaveně zasmál. "Rozpoltil jsem ti duši a uchoval v sobě. Jedna část tvé duše zemřela a ta druhá tě znovuzrodila. Kouzlem stvoření jsem tě přivedl mezi živé. Vděčíš mi za život, Severusi," řekl pyšně.

Vděčím ti taky za smrt.

Pochopil jsem. Pán zla mi dal danajský dar. Nezajímal se, jestli o něj stojím. Nedal mi možnost výběru. Sám rozhodl za mne. Chtěl se sobecky na vlastní oči přesvědčit, jaké to je a zda je to vůbec možné navrátit se z pekla zpátky mezi živé. Zabil mě, aby mě hned nato vzkřísil. Nemilosrdně rozhodl, že do konce svého mizerného života budu skomírat s polovinou své duše. Toto mé tělesné postižení ale přece jen bylo k něčemu dobré. Vím totiž, co mě čeká po smrti.

"Dokázal jsi, že mám tu moc kdykoliv ti život darovat nebo vzít. Pokud si to budu přát, budeš žít věčným životem a po mém boku sloužit temnotě po staletí. Mohu tě kdykoliv zabít a zase oživit. Mám tvůj život ve svých rukou, Severusi," šeptal vzrušeně. "Mé tělo bude tvým viteálem, aby tě nikdy nenapadlo zabít mě, podvést nebo zradit. A až přijde čas, prozradím ti tajemství svého viteálu. Svěřím ti tu moc opět mě vzkřísit, kdyby se mi někdy něco stalo. A pokud by tě někdy napadlo vložit svou duši do jiného předmětu, musím tě zklamat. Zaklínadlo pro utvoření viteálu a recept na znovuzrozující lektvar, který sis celý týden připravoval, jsem ti vymazal z paměti," ušklíbl se vítězně.

Nebylo to potřeba. Sám bych nikdy dobrovolně nerozerval svou duši vedví. Představa dalšího rozštěpení duše mě nevýslovně děsila. 

"Možná za padesát let, možná už za deset, možná ještě méně, ti dovolím víc. Dnes ti nevěřím. Nevěřím vůbec nikomu. Své potřeby kompenzuji sebetrýzněním, sám sebe vlastní rukou zraňuji a na vlastní kůži ochutnávám to, čeho se nejvíc bojí mé oběti. Nevystavuji jiného utrpení, které bych sám dřív nepodstoupil. Vše, co jsi v noci prožil, a ještě mnohem víc, jsem na vlastní kůži zkusil taky."

Špičky jeho prstů se navzájem dotýkaly. Důrazně gestikuloval a zaníceně přednášel. "Bolest je základním platidlem světa. Vše, o co se v životě snažíme, je zbavit se bolesti, kterou si sebou neseme, nebo uniknout před jinou, která nám hrozí. Silní jsou ti, kteří dokázali bolest překonat a ovládnout. Slabí jsou ti, kteří před ní utíkají. A ty pak skrze bolest ovládají silní," šeptal vášnivě. "A ty jsi po dnešní noci ten silný, Severusi."

Tak tohle je tajemství jeho zvrácenosti. Proto mě vystavil tolika mučení a bolesti, aby si mě vytvaroval k obrazu svému. Pán zla mě neustále udivuje. Přece jen dokáže milovat. Miluje bolest. Slepě a fanaticky.

"Jsi velice chytrý, Severusi. Za jediný týden v mých službách jsi zvládl většinu zaklínadel z černé magie. Po zasvěcování do tajemného učení Luciferiánů jsi teď dokonale připravený k plnění úkolů pro temnou stranu. Na tvých rukou lpí krev oběti, které jsi vzal život a které vděčíš za svou nesmrtelnost a bohové přijali tvou krev na znamení tvého znovuzrození. Prošel jsi mou zkouškou odolnosti a na těle neseš cejch se znakem zasvěcení. Zemřel jsi proto, aby ses znovu zrodil, lepší a silnější. Za pouhých sedm dní tvého života jsi zkusil víc, než kterýkoliv jiný smrtelník. Tvá lidská proměna je tímto dokonána a od této chvíle jsi bratrem Luciferiánem. Vítám tě mezi elitu našeho Řádu." Ve tváři se mu zračila hrdost, kam jsem to s jeho pomocí dotáhl. Podal mi kostnatou ruku.

Takhle jsem si ceremoniál přijetí do Řádu skutečně nepředstavoval. Nahý v posteli, s odpornou pachutí po zvratcích v ústech, s praskající lebkou, s rozemletým tělem. Přesto jsem ruku přijal. Pán zla mi místo dlaně pevně sevřel zápěstí a stáhl mě k sobě. Přinutil mě padnout na kolena.

"Ještě zbývá poslední věc. Zpečetit přísahu mlčenlivosti Řádu," zamumlal záhadně. Zvedl svou volnou ruku ke rtům a prokousl si žílu na zápěstí. Z otevřené rány mi na rty kapala tmavočervená krev. "Napij se mé teplé krve a nechám tě žít věčně." Tón jeho hlasu nepřipustil jakýkoliv můj protest. Nezajímalo ho, jestli vůbec toužím po věčném životě, sám za mne opět rozhodl. Sevřel mi v pěsti chumáč vlasů a zatlačil mi hlavu ke svému zápěstí. Donutil mě loknout. "Vysaj mě, Severusi, a má krev bude kolovat v tvých žilách," šeptal vzrušeně.

Přitiskl jsem rty k ráně a začal sát. Jeho sladká krev mi stékala dolů hrdlem. Zachutnala mi. Něco se ve mně zlomilo, jakoby se ta temná stránka mé lidské osobnosti drala na povrch. Vzal jsem jeho ruku do obou dlaní, přitiskl k ústům a žádostivě pil. Pán zla zkroutil tvář v odporné grimase a vycenil zuby. Ruka se mu třásla, ale já jsem ji sevřel ještě pevněji a hltavě sál.

"Dost!" vyštěkl bolestí a vytrhl mi zápěstí z dlaní. "Stačí! Vstaň!" přikázal. Propaloval mě plamenným zrakem, můj pohled však neuhnul. Nebál jsem se ho. Naklonil se ke mně a slízl mi vlastní krev ze rtů. "Jsi mi víc podobný, než jsem vůbec tušil. Ne že by mě to netěšilo, ale někdy jde z tebe strach," řekl se špatně skrývaným překvapením ve tváři. Rychle získal zpět jistotu a už s vyrovnaným hlasem dodal: "O to víc mě to utvrzuje v tom, že jsem vybral správně."

Sáhl mi rukou do klína a jeho štíhlé prsty pohladily můj cejch. "Pamatuj, když se znamení rozpálí, Řád potřebuje tvé služby. A pokud komukoliv prozradíš cokoliv o našem tajném Řádu, má krev ve tvých žilách začne vřít a roztrhá je na cáry. A ty během několika vteřin zemřeš krutou smrtí na vnitřní vykrvácení," zasyčel varovně. Opět mi nedal na výběr.

Přistoupil k hromádce mého oblečení a hodil mi jej i s mou hůlkou do tváře. "Očisti se, jsi potřísněný mou krví. A obleč se, vedle už dvě hodiny čeká náš společný přítel Lucius," řekl jakoby mimochodem.

Uhodil do mne blesk. Och, Merline, Lucius je tady blízko! Zaplavila mě nesmírná radost, kterou jsem nedokázal skrýt a Voldemortovy oči potemněly. Zazmatkoval jsem. Rychle jsem si očistil krev z těla a začal se spěšně oblékat. Lucius mě nesmí uvidět v Mistrově ložnici nahého. Pán zla se úkosem podíval na mé zmatené pohyby, když jsem se skákaje na jedné noze nemohl tou druhou trefit do kalhot a rty se mu rozehrály zlomyslným úsměvem. Otočil se ke dveřím a kráčel ven z ložnice. Konečně se mi povedlo zapnout poklopec a hodit na sebe košili. Rychle jsem si zapínal knoflíčky u košile.

Pán zla vešel do vedlejší komnaty. Lucius rychle vstal z křesla, klekl si před ním na jedno koleno a sklonil hlavu na prsa. "Můj drahý příteli," přivítal ho úlisně Pán zla. "Omlouvám se, že jsi musel tak dlouho čekat, ale měl jsem... neodkladnou... práci. Ale mám pro tebe příjemné překvapení," ušklíbl se tajemně.

Lucius zvedl hlavu a naše pohledy se setkaly. Podle šokovaného výrazu v jeho tváři vůbec netušil, že tam jsem. Rty se mu zvlnily do úlevného úsměvu a stejně jako já úporně bojoval s tím, aby se ke mně okamžitě nevrhl. Pán zla nás upřeně pozoroval přivřenýma očima. Lucius opět sklonil hlavu, aby před ním skryl nával emocí ve své tváři.

Pán zla přistoupil ke mně a sevřel mi bradu mezi prsty. "Určitě se v této místnosti nevidíme naposled, Severusi. Oba jsme si to skvěle užili, nemám pravdu?" přejel mi palcem po rtech. Očima jsem na okamžik blýskl po Luciusovi. Podíval se na mne a než opět sklopil oči, zahlédl jsem v nich vztek. 

"Ano, můj Pane," odpověděl jsem popravdě.

Pán zla ode mě odstoupil a otočil se k Luciusovi. "Tady ti vracím tvého přítele, živého a zdravého, a v mezích možností i v pořádku. Akorát… ten Severus, kterého si předtím znal-" pohlédl významně na mne, "-zemřel."

Oba jsme se na něj rychle podívali. Lucius nechápavě, já s obavou, že chce prozradit mé tajemství. Pán zla se hlasitě rozesmál. "A teď jděte, než si to rozmyslím! Máte co dohánět."

Na chodbě před Mistrovými komnatami jsme se oba rychle přemístili na Manor.

_______

Ocitl jsem se ve svém pokoji na Manoru a opojně vychutnával nabytou svobodu. Netrpělivě jsem se rozhlížel po Luciusovi. Konečně se zhmotnil hned vedle mne. Po tak dlouhé době, co jsem ho neviděl, jsem mohl na něm oči nechat. Světlé vlasy měl vzadu sepnuté černou sametovou stuhou, jak to u něj miluji a po těch jeho nádherných očích se mi už pěkně stýskalo. Zalitoval jsem akorát toho, že po dnešní noci nebudu moct minimálně do zítra souložit.

Vrhl jsem se k němu a sevřel ho v náručí. Lucius mě však prudce odstrčil. "Takže ty sis celý týden užíval?" zašeptal vztekle. "Nechal jsi mě tady samotného, nic jsi mi neřekl, kam jdeš a celý týden jsi nedal nic o sobě vědět!" Zlostně cenil zuby a z očí mu šlehaly blesky.

Udělal jsem krok k němu. "Luciusi, já ti to-"

Nenechal mě domluvit. Popadl svou hůlku a nebezpečně na mne zamířil. "Nepřibližuj se, nebo to schytáš!" zavrčel.

Byl jsem zmatený. V Mistrově ložnici se mi zdálo, že je šťastný, že mě uviděl. Nebo to byla jeho první spontánní reakce, že jsem naživu? "Chtěl jsem-"

Zuřil tak, že mě neposlouchal. "Nepovažoval jsi za důležité napsat mi alespoň krátký vzkaz! Dokážeš si vůbec představit, co jsem celý ten týden prožíval, ty parchante?"

Ano, dokážu. Naprosto chápu, jak se cítí. "Nemohl jsem-" znovu jsem se pokusil mu to vysvětlit.

Ruka s hůlkou se mu třásla, očividně se přemáhal, aby nevyslal nějakou kletbu. "Mohl jsi, kdybys chtěl!" syčel jedovatě. "Jenomže ty jsi byl tak zaneprázdněný, že nezbyl čas, co? Tak kde jsi byl celou tu dobu? Šoustal jsi se Smrtijedy, abys nakonec skončil v posteli Pána zla?"

"Luciusi!" napomenul jsem ho. To už bylo příliš.

"Mlč, nebo tě zabiju!" Pak ohrnul pohrdavě rty a povýšeně se na mne podíval. "Takže se vám to s Mistrem spolu natolik líbilo, že byste si to chtěli zopakovat," řekl přiškrceným hlasem. "Stala se z tebe obyčejná děvka! Ubohá-Voldemortova-děvka!"

Místností prosvištěla kletba. Zasáhla Luciuse do prsou a odhodila ho na protější zeď. Přistoupil jsem k němu, chytil jsem ho pod krkem a nadzvedl ho do vzduchu, až se země dotýkal pouze špičkami svých luxusních bot. "Chováš se jako žárlivý pitomec! Vůbec netušíš, co jsem za celý ten týden věznění prožil! Nedokážeš si ani představit, co jsem si v tom sklepení zkusil! Ty-nevíš-vůbec-nic!" vmetl jsem mu zrudlé tváře.

Lucius sípal a vyděšené oči třeštil do mých zúžených zorniček. Ze všech sil se snažil odtrhnout mou ruku od svého hrdla. Uvědomil jsem si, co dělám. Rychle jsem stáhl ruku z jeho krku a byl jsem ještě vyděšenější než on. Lucius opět ucítil pevnou půdu pod nohama a ztěžka popadal dech. V jeho pohledu jsem vyčetl zhrození. On v mém zajisté také.

"Netušil jsem, že tě Pán zla věznil. A dovedu si představit, co jsi prožíval v té cele," říkal už klidněji. "Ale… co se to s tebou dělo, Severusi? Tohle jsi nebyl ty…" sáhl si na zarudlý krk.

Odešel. Stál jsem uprostřed pokoje jako socha padlého anděla a šokovaně jsem se díval na svoji ruku, která před chvílí málem uškrtila Luciuse. Tohle jsem skutečně nebyl já.

Ve sprše jsem důkladně ze sebe smyl krev, pot, sperma a bolest prožité noci. Voldemortův pach jsem však přes všechnu svou snahu nedokázal dostat z kůže, přestože jsem ji vydrhl do ruda. Ta jeho magie z ní pořád vyzařovala. Celou další hodinu jsem nehybně strávil pod proudem horké vody, dlaněmi opřený o zeď, s hlavou skloněnou k hrudi a regeneroval jsem své zmučené tělo.

Bylo poledne, když jsem se na chvilku natáhl na postel, nohy položené na podlaze. Rozpřáhl jsem ruce, zavřel jsem oči a vychutnával zasloužený klid po divoké noci. Potřeboval jsem malou chvilku k odpočinku, než vstanu a půjdu za Luciusem. Je jediný, koho mám a pokud existuje někdo, kdo mě po prožitém utrpení dostane zase zpátky do života, je to právě on.

_______

Apokalyptická krajina, kde jsem se - sám nevím jak - ocitl, vyvolávala ve mně pocity beznaděje a strachu. Moje duše nemůže v záhrobí dojít klidu. Bloudí, tápe a hledá. Ze všech stran ji obklopuje děs. Scéna se rázem mění a ocitám se přímo uprostřed pekla. Hořím jako papír ve spalujícím, neuhasitelném a věčném ohni…

Probudil mě můj vlastní výkřik. Chvíli jsem vyděšeně zíral do stropu, než jsem si uvědomil, že to byl jenom zlý sen. Noční můra. Otřel jsem si do dlaní zpocenou tvář a snažil se přinutit své mozkové buňky ke spolupráci. Matně jsem se rozpomněl, že než jsem si zdřímnul, natáhl jsem se na kraji postele. Teď jsem ležel v nadýchaných peřinách a byl jsem zakrytý přikrývkou. Pokoj byl zalitý slunečním jasem. Zrak mi zabloudil k velkým kyvadlovým hodinám v rohu. Byly dvě hodiny odpoledne. Vstal jsem překvapen z toho, jak mi dvouhodinový spánek dodal sílu a energii. Pokud zapomenu na ten děsivý sen, mohl jsem s jistotou říct, že se cítím skvěle.

Musel jsem dopřát svému zpocenému tělu další sprchu. Nedbaje na obrovský hlad konečně jsem strčil do pootevřených dveří Luciusových komnat. Zavřel jsem je tiše za sebou a rozhlédl jsem se po sluncem zalitém salónku.

Lucius seděl v pohodlném křesle u krbu a byl zabraný v myšlenkách. Platinové vlasy měl sčesané dozadu a sepnuté černou stuhou. Zvýrazňovaly jeho aristokratický profil a ostré linie jeho čelistí. Ruka mu visela přes opěrku křesla a štíhlými prsty, obtěžkanými drahými šperky, se probíral v srsti jednoho z pískově zbarvených ruských chrtů, ležících mu oddaně u nohou. Jak jsem vešel, oba tito šlechtici mezi psy zvedli mordy a zvědavě se na mne podívali. Lucius prudce otočil hlavu ke mně. Odkopl jednoho ze psů a rychle se postavil. 

"Severusi" Jak se cítíš?"

Svoji štíhlou postavu smyslně zdůrazňoval přiléhavými koženými kalhotami, černou košili z jemného hedvábí zastrčenou do kalhot měl na hrudi provokativně rozhalenou. Po tak dlouhém odloučení a po výhradně Voldemortově společnosti jsem se ho nemohl nabažit. Nedokázal jsem odtrhnout zrak od jeho chladných šedomodrých očí. Všiml jsem si tmavých kruhů na spodních víčkách, které jsem předtím nezaregistroval. Ucítil jsem bodnutí viny, že jsem si silně ovlivněn společností Pána zla za celý týden na něj téměř nevzpomněl.

"Armande, Lestate, ven!" dal povel zvířatům. Barzojové okamžitě poslechli. Pozoroval mě nerozluštitelným pohledem, když kráčel se svou typickou elegancí ke dveřím a kopnutím zabouchl dveře za psy.

Když se vracel ode dveří, dvěma dlouhými kroky se vrhl ke mně a zmáčkl mi čelisti do dlaní. "Severusi, můj ty bože," řekl tiše a s vášní mě políbil, divoce, majetnicky, dravě, že mi přes rty nepřešla ani hláska protestu. Všechny smysly se ve mně probudily. Objal jsem ho kolem pasu a přirazil ke svému tělu tak prudce, až mi vzdechl do úst. Zabořil jsem jazyk hlouběji do jeho úst a zcela jsem se oddal tomuto pravému nefalšovanému polibku, provokujícímu, rozlévajícímu žílami touhu a smyslnost, vyvolávajícímu nezkrotnou žádostivost, mámícímu smysly a zatemňujícímu mysl.

Voldemortovo agresivní líbání, uspokojující pouze jeho nízké pudy, tomuto polibku nikdy nemohlo konkurovat. Ještě něco podstatného bylo silně cítit z Luciusova polibku, co Pán zla žádným zaklínadlem nikdy nedokáže vykouzlit. Láska.

Lucius se zmocňoval mých úst a jeho ruce jediným škubnutím vyrvaly z mé košile všechny knoflíčky a hladově sklouzly pod ni na nahou kůži. Se zauzlovanými jazyky jsme si navzájem jako smyslů zbaveni svlékali své překážející košile a nedbali na to, že drahou látku trháme na cucky. Jako by na tom, zda v příští vteřině splyneme v jedno tělo, závisel osud moderní civilizace.

Lucius se konečně neochotně odtrhl od mých úst. "Och, Severusi… šíleně jsem se o tebe bál… nedovedeš si představit, co jsem prožíval… myslel jsem, že bez tebe umřu." Jeho šeptající rty klouzaly po celé mé tváři. "Nevěděl jsem, kde jsi, netušil jsem, jestli jsi ještě naživu… ta bezmoc mě zabíjela… myslel jsem, že jsem tě navždy ztratil. Tohle už mi nikdy, nikdy nedělej, rozumíš?" Svým naléhavým šepotem popřel všechny zásady Malfoyů opovrhovat city. Ten namyšlený mizera mě doopravdy miluje!

"To bych ti přece neudělal," zašeptal jsem mu do rtů. Zatáhl jsem za stuhu v jeho vlasech a rozpustil jsem mu je. S vrozeným šarmem pohodil hlavou jako anglický plnokrevník a prameny světlých vlasů mu spadaly na nahá ramena a do obličeje. Zabořil jsem prsty do jeho plavé hřívy.

Usmál se lehce pohrdavě. "Nevěřím ti, ty bastarde." Jeho pohled poprvé sklouzl níž. Když uviděl na mém krku rýhu po obojku, jeho oči se téměř neznatelně rozšířily. Nedal to na sobě znát a zarputile ignoroval i čerstvé šrámy po mém těle. Jeho ústa sklouzla k mému krku a špičkou jazyka začal laskat citlivé místo na tepající žíle. Zaklonil jsem hlavu dozadu a nastavil mu své hrdlo. Vzrušením se mi kroutily i prsty u nohou. Docela mě překvapilo, že po dnešní noci nemám ještě dost. Nepředpokládal jsem, že bych byl příštích čtyřiadvacet hodin schopný jakékoliv aktivity. Nicméně bylo to tak.

Lucius mě vášnivě zasypával polibky a jeho pohled byl prosáknutý nezkrotnou touhou. "Chci tě, Severusi… k zbláznění toužím po tobě…" zakňučel a zatlačil mě ke kulaté posteli.

Zasténal jsem, když mě povalil na znak na ni. Klekl si vedle postele mezi mé nohy a netrpělivě rozepínal můj pásek u kalhot. Sledoval jsem jeho hbité prsty, nervózně zápasící s mým poklopcem a to svlékání mě neuvěřitelně dráždilo. Proč já se mu vždy naservíruji jako na stříbrném podnose už nahý a připravený? Budu to muset zvážit, až budu schopný myslet.

Lucius konečně rozepnul můj poklopec. Uvězněný penis vystřelil jako na pérku a postavil se kolmo k tělu. Vzrušeně jsem čekal, až po něm Lucius hladově chňapne. Pohyb mezi mými stehny najednou ustal. Zvedl jsem hlavu, abych zjistil, kde to vázne. Lucius zaraženě zíral na mé zarudlé znamení ve slabinách. Upoutalo jeho pozornost víc, než můj ztopořený penis, a to už je co říct. Cejch už prostě ignorovat nešlo jako ty šrámy po těle. Sklíčeně opřel čelo na mé stehno.

V obavách jsem čekal, kdy se zeptá na tajemné znamení v mých slabinách, které jsem vlastně ještě ani neviděl. Věděl jsem, že je to jen otázka času, kdy tak učiní a doufal jsem, že do té doby něco vymyslím. Lucius konečně zvedl hlavu. Lehl si ke mně na záda a pozoroval mě v zrcadle. "Omlouvám se, že jsem na tebe hned vyjel… po tom, co jsi… prožil," řekl tiše.

"Klidně jsi mohl," usmál jsem se.

"Svlékni se," řekl najednou.

"Že by ses přece jen slitoval?" ušklíbl jsem se pobaveně. "A nechceš si mě svléknout sám?" mrknul jsem na něj šibalsky.

"Mizero," uculil se a svlékl mi kalhoty. Když spatřil na mém stehně jizvy po ostnatém řetězu, skousl rty a sklonil hlavu. "Bolí tě ta zranění?"

Bylo to sice divné, ale nebolela. "Dá se to vydržet."

Jazykem mi přešel kolem krku. "Obojek. Kovová pouta. Řetězy," vyjmenovával tiše. Něžně hladil rudé šrámy na břiše a na prsou. Sklonil hlavu a pokrýval je drobnými polibky. "Bič. Vosk," odhadoval zkušeným okem mezi polibky, jako by ochutnával ingredience do lektvaru. Sklouzl ke stehnům a hlas se mu zachvěl. "Cilicium." Opatrně lízal jazykem rány po bodcích. Už nebolely, ale to mu říkat nebudu, jen ať je hýčká.

Lucius přesunul špičku jazyka do třísel. Ta jeho hra se mi začínala líbit. Záměrně se vyhnul mému penisu. "Cejchovací železo" na chvilku se mu zadrhl hlas. Toto zranění laskal nejcitlivěji. Věnoval mu důkladnou péči a počáteční bolest se rozptýlila.

"Co symbolizuje ta iniciála "L", Severusi?" optal se nečekaně.

L? Nadzvedl jsem se a poprvé jsem si prohlédl svůj cejch. Nebylo pochyb. Do kůže jsem měl vypálené ozdobné písmeno "L", kolem kterého se ovíjel had. ""L" jako Lucius," napadlo mě pohotově. ""L" jako Letifer. Nechal jsem si tě navěky vypálit do těla."

Lucius se přesunul k mému obličeji. "Lháři," zašeptal. "Pán zla by ti nikdy nevypálil do kůže moje jméno," potrestal mě za tu lež kousnutím do rtu. "Otoč se," řekl tiše. Ležel jsem na břiše dřív, než vydechl druhé slovo. Sepnul jsem ruce na polštáři a položil na ně své čelo. Vychutnával jsem si svou pasivní roli a s napětím jsem čekal na jeho další příjemné hrátky.

Chvíli se nepohnul. Zíral na ty čerstvé jizvy, křižující mi celá záda. Po Voldemortově běsnění jsem předpokládal, že na nich nebude kousek zdravé kůže. Zkroutil jsem krk nahoru a prohlédl si v zrcadle tu hustou a nepřehlednou spleť rudých čar, táhnoucích se mi od ramen přes celá záda až na hýždě. Nebyl to moc hezký pohled.

"Chápu, že při pohledu na mé nádherné tělo člověk ztratí řeč a že nejde se ho nabažit. Rád bych se ale posunul v naší zajímavé hře zase o kousek dál." Pokusil jsem se zlehčit napjatou situaci. "Slibuji, že pokud chceš mermomocí obdivovat abstraktní umění, vezmu tě příště do galerie."

Lucius se zvedl a vzdálil se. Zabořil jsem tvář do polštáře. To jsme dopracovali. Můj černý humor už není černý a z Luciuse se stává suchar.

Vyjekl jsem, když jsem mezi hýžděmi znenadání ucítil něco studeného. Přímo ledového. Lucius zatlačil dlaní mé tělo zpátky do matrace. "Koledoval sis o to, prevíte," zasyčel uspokojeně. "Původně jsem chtěl dnes nechat tvá zadní vrátka neotevřená, ale čistě jen za tu tvoji drzost, a taky abychom se v naší hře poposunuli dál, jak jsi správně podotkl, do nich nakouknu. A velice rád," mlaskl blaženě.

Navzdory jeho výhružným řečem rozevřel mé hýždě opatrně a pozorně prohlížel můj otvor. Roztáhl jsem nohy dál od sebe a nadzvedl pánev.

"Chtěl bys zase šoustat, viď, ty bastarde! Nikdy nebudeš mít dost," zachechtal se. Ledovou kostkou mi chladil okolí otvoru. Lucius mi jazykem stíral z pokožky kapky vody z tajícího ledu a přesto, že hlouběji nešel, sténal jsem slastí do peřin. "Netuším, co všechno tvůj zadek zkusil, ale teď si přímo říká o ošukání," konstatoval Lucius. Nečekaně zastrčil kostku ledu do konečníku, až jsem zasykl a stáhl hýždě. "To máš za tu provokaci, prevíte," ušklíbl se spokojeně a k mému zklamání opustil oblast hýždí.

Pramen jeho vlasů mě polechtal na zádech. "Několikaocasá kočka. S pěkně ostrými drápky," pokračoval ve hře. Dlaň mi položil na zmrskanou kůži. Jemně a s citem hladil rány a jeho něžné doteky mi vyvolávaly příjemné chvění po těle. Tiše jsem vzdechl slastí do polštáře.

"Bolí to?" zašeptal omluvně.

"Je to příjemné," řekl jsem tiše.

Lucius se sklonil nade mne a jemnými polibky mi zasypával jizvy. Necítil jsem potřebu říkat mu, že vůbec nebolí, jako by už byly částečně zahojené. Chtěl jsem být hýčkán, litován, rozmazlován. Po tom utrpení zcela pochopitelné. Jeho horké rty mě ukolébávaly do slastné letargie. Nebýt toho tvrdého klacku, který mě nelítostně tlačil do slabin, asi bych tou otupělostí usnul. Takhle mě to přinutilo proti mé vůli zkazit tyto příjemné okamžiky.

"Ehm, musím se otočit," zasténal jsem a převalil jsem se na záda.

Lucius se rozesmál při pohledu na ten stožár, trčící mi z ochlupení. "Co s tím chceš teď dělat?"

"Co s tím chceš teď dělat snad ty, ne?" ušklíbl jsem se provokativně.

"Já? Celou dobu se tady snažím ovládat touhu po tobě a ty mi teď tady přímo před nosem zamáváš s tímhle?" poznamenal s výčitkou, ale v očích mu plála touha. "Nechci… tedy chci… ale nemohu… po tom s Pánem zla," pronesl váhavě.

"Co tím myslíš, sakra? Dokážeš mi vůbec někdy odpustit, že jsem šukal s Mistrem?" zlostil jsem se.

"Odpustil jsem. Tobě ano. Ale to jsem vůbec nemyslel. Chci tě… šetřit."

"Zvládnu to. Ale jestli ještě chvíli budeme tady tlachat o ničem, uvadne mi tulipán."

Zašklebil se, ale přesunul se zpátky do mého klína. Lehl si mezi má stehna a opřel se o lokty. Líbal mi vnitřní stranu stehen a pomalu postupoval výš. Vystrčil jazyk a jeho špičkou se dotýkal jemné kůže na varlatech. Tělo mi cukalo při každém jeho doteku. Stáhl předkožku a přesunul jazyk ke kořeni penisu. Pomalu sjížděl nahoru a dolů po jeho vnitřní žíle a k zbláznění laskal citlivou uzdičku.

Dal si záležet, aby se mi to líbilo. Jako by chtěl překonat výkon Pána zla. Přitom se vůbec nepotřeboval snažit triumfovat nad Mistrem. Právě to, že mu záleželo na tom, aby se mi to líbilo, dělalo tu nepřeklenutelnou propast mezi ním a Voldemortem.

Lucius se opřel o jednu ruku a druhou mi sevřel penis až u kořene. Netrpělivě jsem čekal, kdy už jej konečně uloví. "Nechtěl by sis někdy se mnou vyjet na projížďku na koni, Severusi?" řekl náhle a obkroužil svými rty špičku penisu. Má kousavá slova, jestli se náhodou nezbláznil, zanikla v mém hlasitém vzdechu.

Lucius obtáčel jazykem korunu mého žaludu a vyvolával mi tím k zbláznění slastné pocity. "Nechtěl by sis někdy se mnou vyjet na projížďku na koni, Severusi?" řekl náhle a obkroužil svými rty špičku penisu. Má kousavá slova, jestli se náhodou nezbláznil, zanikla v mém hlasitém vzdechu.

"Znám v malfoyských lesích spoustu míst, kde bychom byli pár dní jenom sami… daleko od civilizace," žádostivě přitom ochutnával kapku touhy. "Jízda na koni v překrásné přírodě by ti prospěla."

Co to na mne zkouší, sakra? Romantické vyjížďky? "Nemám potřebu, aby mi cokoliv prospívalo, a už vůbec ne příroda. A neumím jezdit na koni."

"Ale umíš, ty lháři. Vždycky ti to šlo skvěle." ušklíbl se potměšile. Nechal vyklouznout můj penis z úst a vysloužil si za to ode mne frustrovaný sten. "Ještě nechci, aby ses udělal. Chci ti ukázat můj styl jízdy na koni," uculil se. Svlékl se a vystavil své nádherné tělo mému pohledu na obdiv. Jeho penis byl dokonale rovný a stál v pravém úhlu k tělu. Se svou aristokratickou vznešeností vypadal jako bůh smyslnosti. Slastný požitek už jenom se na něj dívat.

Přilezl po čtyřech ke mně a sedl si obkročmo na má stehna. Na špičku mého penisu nanesl lubrikační gel a pomalu na něj dosedal. "Nejpomalejším a nejméně namáhavým chodem koně je krok," poučoval mě Lucius a začal se v pravidelném rytmu pomalu nadzvedávat jako v sedle. Pozorovali jsme se navzájem.

"Další fáze je klus. Přidával na tempu a jeho dech se zrychloval. Můj ostatně taky, jeho jízda byla silně stimulující. "Mnohokrát jsem přemýšlel dát si zhotovit na zakázku sedlo s umělým penisem. Musí to být zajímavý zážitek narážet v klusu na penis," ušklíbl se pobaveně.

"To ani náhodou!" ohradil jsem se. "Moc často by sis vyjížděl a pak bys mě začal zanedbávat. Nemluvě o tom, že bych nerad žárlil na koně," přirazil jsem do něj trochu víc.

"Nemusíš mít strach," zasténal přerývaně. "Tohle, co se mi teď tak živě pohybuje v zadku, žádné sedlo nenahradí. Tomuhle nemůže konkurovat absolutně nic," do hlasu se mu dostala naléhavost.

Luciusova vysoká jezdecká škola mě fascinovala a rychle mě posouvala k cíli. Uchváceně jsem sledoval přimhouřenýma očima blažený výraz jeho tváře. "Musím uznat, že máš skvělý styl," zasténal jsem blahem a svoji cílovou pásku už jsem měl na dohled.

"Cval je nejrychlejší a nejnamáhavější," šeptal zadýchaně a zpocenou tvář měl rozpálenou vášní. Zaklonil hlavu, zavřel oči a začal se na mně prudce nadzvedávat.

Chytil jsem ho za boky a pomáhal jsem mu přirážet, stále rychleji, jak už jsem cítil, že už se blížím k vrcholu.

"A tohle je trysk," zachroptěl Lucius a zrychlil téměř vražedným tempem. Bylo to přímo neuvěřitelné. Vyvrcholil jsem do něj v naprosto úžasném orgasmu, jaký nemohu zažít s nikým jiným než s Luciusem. Na hruď mi dopadla sprška spermatu a Lucius se svalil vedle mne, jako kdyby spadl z koně. Namáhavě jsme lapali po dechu a leskli se potem. Jestli je jízda na koni alespoň zčásti tak inspirativní jako tahle, možná bych se i pro ten Luciusův bláznivý návrh obětoval.

Když se naše dechy trochu zklidnily, Lucius s tím opět začal: "Zítra tě vezmu do svých stájí." Otočil se ke mně a podepřel si hlavu. "Mohli bychom si jít taky někdy spolu zalovit. Na koroptve, bažanty, nebo na zajíce. Smečky psů v mém psinci potřebují vypustit do polí a ty zase potřebuješ na slunce a na vzduch a přijít na jiné myšlenky."

"Nemám rád slunce a nepotřebuji přicházet na jiné myšlenky. Jsem spokojen s těmi, co mám," namítl jsem se zavřenýma očima.

"S tebou je to skutečně těžké, Severusi," povzdechl si Lucius. "Tak co si vyjet na hon na lišku? Mí chrti jsou vytrvalí a dostihnou každou kořist. Bude to zábava."

"Nemám rád zvířata, s výjimkou těch, co mi leží břichem vzhůru na pitevním stole, anebo jsou naloženy v lihu," odporoval jsem mu. "A nejsem padlý na hlavu, abych nepochopil, kam směřují tvé návrhy. Myslíš si, že jsem na dně. Ale mohu tě ujistit, že nejsem.

"Jsi nechutný, Severusi. Zato ale vskutku obdivuhodně inteligentní," ušklíbl se. "Ale nemáš tak docela pravdu. Znám tě líp, než kdokoli a jsem přesvědčen, že potřebuješ čas, aby ses s prožitým zážitkem vyrovnal."

"Ty mně asi vážně neposloucháš. S ničím se nepotřebuji vyrovnávat. Jsem úplně v pořádku. Copak bych byl schopný s tebou šoustat jen pár hodin po tom všem, kdybych nebyl? Stačily mi dvě hodiny spánku, aby mě dostatečně vzpružily."

"Severusi… nechtěl jsem ti to říkat, ale ty jsi nespal dvě hodiny. Spal jsi… dva dny."

Otevřel jsem oči a pohlédl jsem na něj. "Cože?"

Lucius mi odhrnul vlasy z očí a políbil mě na řasy. "Spal jsi padesát hodin, Severusi," začal zdráhavě. "Neklidně, divoce, zmítal ses, mluvil jsi nesouvisle, blouznil jsi jako v horečkách. Křičel jsi, volal mé jméno, sténal a vzdychal. Skoro celou dobu jsem u tebe seděl a mluvil na tebe, tys mě ale nevnímal. Nestačil jsem ti otírat čelo, jak ses potil. Nedokázal jsem ti pomoct, jen jsem tě bezmocně držel za ruku a trpělivě dva dny a dvě noci čekal, až se konečně probudíš." Díval se mi s obavami do očí. "Teď už chápeš, že mám o tebe strach? Ať jsi tam prožil cokoliv, zanechalo to na tobě hluboké stopy," dodal s bolestí v hlase.

Ticho se dalo krájet. Věděl jsem, co to znamená. A věděl jsem taky, že to nikdy neskončí. Bude to trvat pořád a pořád. Má zemřelá duše bude bloudit peklem na věky věků.

"Nechceš si o tom promluvit?" přerušil ticho Lucius.

Vzpamatoval jsem se. "Co ode mne očekáváš, že ti podrobně vylíčím, co všechno Pán zla se mnou prováděl?" sykl jsem.

"Samozřejmě, že očekávám. Chci ti pomoct se s tím vyrovnat."

Otočil jsem se k němu a hleděl jsem do té šedomodré oblohy v jeho očích. "Prosím, už nikdy se mě na to neptej."

Lucius mi pohled dlouze mlčky opětoval. Pak se posadil a sevřel v pěstech cípy polštáře. "Je mi to jasné… užíval sis to, ty mizero!" Rozmáchl se a se smíchem mě s ním praštil do tváře. 

"Parchante!" zaklel jsem. Vytáhl jsem zpod hlavy ten svůj a ze všech sil jsem ho jím udeřil, až se svalil na postel. Klekli jsme si na kolena a začali se jimi mlátit. Ventilovali jsme to napětí, které se v nás za poslední dny nahromadilo. Kolem létalo peří a lepilo se nám na zpocená těla. Lucius to po chvíli vzdal jako první a já měl tuto bitvu nad ním vyhranou. Padli jsme na záda a rozvířili usazené peří. Chechtali jsme se jako dva blázni a byli jsme snad více zadýchaní, než po té jezdecké instruktáži.

"Jestli nás teď Pán zla pozoruje v té své zatracené kouli, musí mít ohromný vztek, že mu nevyšel ten jeho vychytralý záměr rozdělit nás," potichu se zajíkal smíchy Lucius. "Doufám, že ho to nadlouho odradí."

Otočil se ke mně a podepřel si hlavu do dlaně. Zvážněl. "Už nikdy bych nechtěl zažít to, co jsem prožíval, když jsi zmizel. Byl jsem šílený strachy o tebe. Žádný Smrtijed nic o tobě nevěděl a Pán zla jen mlčel. Musel se skvěle bavit, když zákeřně vrážel mezi nás klín žárlivosti a nenávisti. Málem se mu to i povedlo." Po tváři mu přelétl spiklenecký úsměv. "Doufám, že jestli se teď na nás dívá, bude se teď bavit stejně skvěle."

Lehl si na mé tělo a horkým dechem mi odfoukl peří z vlasů. Navlhčil mi špičkou jazyka rty a vsunul jej do mých úst. Vyšel jsem mu s mým vstříc a oba jsme se oddali slastnému polibku. Zavřel jsem oči a zabořil prsty do jeho jemných vlasů. Zapomněl jsem na temný svět tam venku, zapomněl jsem na svoji duši bloudící očistcem, na Pána zla, a opojně jsem líbal jeho měkké rty. Když se naše rty oddělily, Lucius se naklonil k mému uchu a co nejtišeji, abych to slyšel jenom já, zašeptal: 

"Jednou ho zabiju za to, co ti udělal."

další kapitola

* Prastaré zaříkadlo stvoření v nekonečné písni života a smrti: Anáil natrach, urthvas bethad, dochiel di enmhé... (Dechu hada, kouzlo smrti a života, tvé je znamení stvoření...)