Snape seděl v širokém, měkkém křesle, potaženém černým sametem. Seděl nervózně na samém kraji, i když pohodlné křeslo očividně lákalo k příjemnému sezení. Zachmuřeně se rozhlížel kolem sebe a cítil se dost nejistě v tom přepychu, co ho kolem dokola obklopoval.
Včera ve Velkém sále přeletěla nad zmijozelským stolem sova a upustila mu do klína dopis. Byl to nádherný exemplář výra velkého, kterého si nemohl dovolit jen tak obyčejný kouzelník. Zprvu myslel, že se jedná o omyl, on nikdy žádné dopisy nedostává. Ale když vzal pergamen do ruky, uviděl úhledným písmem napsáno Severus Snape přičemž monogram "S" ve jménu i příjmení někdo vyšperkoval do tvaru svíjejícího se hada. Určitě někdo zmijozelský, pomyslel si. Rozlomil pečeť a četl:
Severusi, drahý příteli. Nesmírně by mne potěšilo, kdybys mě zítra večer navštívil na mém panství. Rád bych si s tebou zavzpomínal na naše společné časy a projednal jisté záležitosti. Budu se těšit, doufám, že přijdeš. Lucius Malfoy.
Nevěřícně koukal na to drobné písmo. Lucius Malfoy. Vzpomínal si na toho arogantního, nadutého aristokrata, proslulého posedlostí pro čistokrevný kouzelnický rodokmen. Školu skončil už před několika lety. Nikdy se s ním moc nekamarádil. Nechápal, proč si na něj teď po tolika letech vzpomněl.
Zvědavost způsobila, že teď čekal na něj v jeho obrovské pracovně v komfortu, na který nebyl zvyklý. Byl trochu nervózní, o Malfoyovi slyšel spoustu věcí, ale ani jednu dobrou. Už na škole byl obávaný a mocný, pověstný svojí panovačností a namyšleností.
Snapeův zrak spočinul na velké knihovně, nádherném vyřezávaném kusu nábytku z mahagonového dřeva. Nezaujala ho ovšem ta precizní ruční práce, ale vzácné knihy, které byly pečlivě narovnané v policích. Severus se zvedl z křesla a popošel ke knihovně. Očima bloudil po jejich názvech.
Čistokrevné kouzelnické rody. Dějiny kouzel. Odkaz Salazara Zmijozela.
Knihy byly zachovalé, trochu zaprášené, jakoby se v nich dlouho nelistovalo, téměř jako nové. Snapeovi najednou padl zrak na spodní polici knihovny. Sehnul se až dolů a málem vyjekl překvapením. S ústy dokořán otevřenými si prohlížel knihy, které nemohl nikde jinde vidět. Prstem opatrně klouzal po hřbetech starých, ohmataných knih, očividně mnohokrát používaných, téměř se jich bál dotknout. Přímo z nich sálala černá magie.
Temná strana magie… Tajemství nesmrtelnosti… Neprominutelné kletby a zaklínadla… Síly Zla… Donucení pekla… Gothic a jeho rituály… Základy okultismu a exorcismu…
Úžasem vykulil oči. Samé zakázané knihy! Vzpomněl si, že už na škole si Lucius zahrával s temnou stranou. S chvějící se rukou sáhl po tlusté knize s krátkým, ale neskutečně výstižným názvem. Byla vázaná v černé kůži a na přední straně a na hřbetu byl vrytý zdobený stříbrný nápis.
Magia Nigra. Černá magie. Severus s roztřesenými prsty knihu otevřel…
"Zvědavost se někdy nevyplácí," ozval se nad ním pobavený hlas.
Snape sebou škubl a prudce zaklapl knihu, až se zvířil prach. Vrátil ji rychle zpátky a zvedl se. Lucius koutkem oka zahlédl titul, který Severuse tak zaujal a na rtech se mu objevil samolibý úsměv.
"Vítám tě, Severusi, drahý příteli." Lucius rozpažil ruce a přátelsky ho objal. V pravé ruce svíral svoji zdobenou vycházkovou hůl, vykládanou perletí, s rukojetí ve tvaru hadí hlavy s otevřenou tlamou a rozeklaným jazykem a se dvěma broušenými nefrity místo očí.
"Luciusi…" řekl Snape úsečně.
"Rád tě zase vidím." Pokynul Severusovi rukou, aby se posadil. "Whisky… koňak… nebo víno?
"Skotskou," řekl Snape. Ta se sem tak nějak hodila.
Malfoy přistoupil ke krbu, nalil do dvou skleniček jantarovou tekutinu a láhev položil zpátky na římsu. Jednu sklenku podal Snapeovi. Usadili se v přepychové pohovce, Malfoy se pohodlně rozvalil v jednom rohu, světlé vlasy barvy polární záře odhodil aristokratickým pohybem dozadu. Snape si opět sedl jen na samý kraj pohovky do druhého rohu.
"Udělej si pohodlí, drahý příteli." Luciusův hlas zněl až moc přátelsky a až moc vtíravě.
"Proč jsi mě sem pozval, Luciusi?" šel Snape hned k věci, chtěl to mít co nejrychleji za sebou. Necítil se tady ve své kůži. Jako by se ta černá magie vznášela všude kolem a zažírala se mu do kůže.
"Nebuď nervózní a napij se. To tě uvolní." Lucius přiložil sklenici k nosu, nasál čistou nasládlou vůni sladu a ovoce a ochutnal ušlechtilý nápoj. Převaloval ho labužnicky na jazyku a vychutnával delikátní, nezaměnitelnou chuť.
Severus pozvedl skleničku a usrkl. Nezdálo se, že by jakkoliv vnímal příjemnou, kořeněnou chuť lahodného moku. Byl z tohoto prostředí skutečně dost neklidný. Estét Lucius pokrčil čelo, ale nic neřekl. "Mluv k věci," pobídl ho Snape.
"Chtěl jsem jenom opět vidět starého přítele. Nic víc," řekl Malfoy úlisným hlasem. Snažil se rozptýlit Severusovu nervozitu.
Snape vyčkával. Znovu se napil a přes okraj sklenice nespustil Malfoye z očí.
"Hodně jsem slyšel o tvém výjimečném talentu na lektvary," začal tedy Lucius a pronikavě se zahleděl na něj svýma ocelově šedýma očima. "Možná bych věděl, kde bys mohl svůj talent skvěle využít," promluvil záhadně.
Severus vyprázdnil zbytek své sklenice na jeden lok. Cítil, jak mu blahodárná tekutina stéká dolů hrdlem a příjemně hřeje v žaludku. Rozproudila se mu krev v žilách. "Vážně? A kde?"
Lucius se pousmál. Postřehl v jeho hlase první stopy zvědavosti a zájmu. Zvedl se, popošel ke krbu a přinesl láhev whisky. Nalil Snapeovi další sklenku. "Mí přátelé v jistých… kruzích… by měli zájem o schopného kouzelníka tvých kvalit," kul Lucius železo, dokud bylo horké. "S tvým talentem můžeš dokázat velké věci."
Severus převrátil do sebe obsah skleničky. Lucius se opět zamračil. Takové barbarství!
Ze Snapea ale spadla nervozita, možná to ovlivnil ten příjemný pálivý pocit v žaludku, možná to teplo, co se mu rozlévalo žílami. Pohodlně se opřel do měkké, hluboké pohovky. "Buď konkrétnější, Luciusi."
Malfoyovi se nepatrně zvedly koutky úst a přimhouřil oči. Přátelský rozhovor se zatím ubíral slibně, podle jeho představ. Dolil Snapeovi skleničku, naklonil se blíž a tichým, ale naléhavým hlasem pokračoval. "Přidej se k nám, ke služebníkům Pána Zla, Severusi, a budeš mít všechno, po čem toužíš," přešel konečně k věci Lucius a sledoval Snapeovu reakci zpod přivřených víček.
Severusova ruka, nesoucí skotskou ke rtům, se v půlce pohybu zastavila a několik vteřin zůstalo jeho tělo jako zkamenělé. Položil skleničku zpátky na stůl. Tak takhle to je, pomyslel si. Slyšel již hodně o lordu Voldemortovi. Slavný mocný čaroděj, který se dal na cestu Zla. Jak se jeho moc stupňovala, řady jeho fanatických přívrženců Smrtijedů se geometrickou řadou rozšiřovaly. Takže tenhle arogantní dědic Malfoyova rodu vstoupil do jeho služeb. To se vlastně dalo čekat. Lucius byl schopný kouzelník a nikdy se netajil svou zaníceností pro černou magii.
"Děláš Voldemortovi ministra propagandy, Malfoyi?" ušklíbl se Snape.
Lucius se jen pousmál. Pozoroval Snapea ocelovýma očima, zúženýma do úzkých štěrbin, poskytl mu čas, aby si to promyslel.
"Ne," odmítl nakonec Snape jeho nabídku.
"Ne?" Zklamání v Luciusově hlase by se dalo chytit do dlaně.
"Nerozuměl jsi snad? Nemám zájem," zopakoval Snape a zvedl se k odchodu.
Lucius mu rukojeť své vycházkové hole přitiskl na prsa a vmáčkl ho zpátky do pohovky. "Počkej ještě chvíli, Severusi," řekl téměř prosebným tónem. "Nečekal jsem, že by ses rozhodl okamžitě. Potřebuješ čas na rozmyšlenou."
"Není co si rozmýšlet, už jsem se rozhodl."
"Vyslechni mě, prosím, a pak můžeš kdykoliv odejít."
Snape netušil, proč zůstal sedět, ale slyšel sám sebe říct: "Mluv."
Lucius si poposedl blíž k němu, povedlo se mu opět získat Snapeovu pozornost. "Můj pán přijímá do řad svých stoupenců ty nejlepší kouzelníky. Ty máš vynikající předpoklady stát se dobrým Smrtijedem, tak nezahoď šanci využít svůj výjimečný talent. Mistr momentálně hledá schopného kouzelníka, který se skvěle vyzná v náročném umění přípravy lektvarů. Myslím, Severusi, že ty se na to hodíš dokonale." Lucius si přisedl ještě blíž, naklonil se k němu a úmyslně ztišil hlas. "Pán Temna tě naučí, jak očarovat mysl, jak omámit smysly, jak uložit a zachovat smrt. Nenech si proklouznout mezi prsty svoji jedinečnou šanci." Lucius se odmlčel a nechal Snapea strávit jeho slova.
Severus zvedl skleničku ke rtům a vypil celý její obsah. "Proč zrovna já? Nemám žádné zkušenosti," oponoval Snape. Znělo to dost nepřesvědčivě.
"Protože jsi vyvolený. Pán Zla tě může udělat mocným, obávaným a uznávaným a za věrné služby ti nabízí slávu, moc a respekt."
"Kdo o to stojí?" podrážděně reagoval Snape, nechtěl si za žádnou cenu připustit, že při Malfoyových slovech cítí neznámé vzrušení. Rozum mu napovídal, že by se měl okamžitě zvednout a odejít. Přesto zůstal sedět dál.
"Ty o to stojíš, Severusi, jen o tom ještě nevíš." Lucius vycítil Snapeovo váhání a chopil se šance. "Léta tě systematicky šikanují. Sám se nedokážeš ubránit, protože jsi slabý a bezmocný. Ale ty to můžeš změnit, jediným svým rozhodnutím můžeš dosáhnout toho, aby se tě báli, aby tě uznávali, aby tě respektovali. Můžeš mít v ruce moc, o jaké se ti ani nezdá."
Snapeovi bilo srdce na poplach. "Ne, nemohu." Jeho chabé pokusy odolávat se i jemu samému zdály směšné.
"Když něco moc chceš, tak toho dosáhneš." Malfoy si sedl těsně vedle něj a levou ruku mu položil kolem ramen. Rukojeť vycházkové hole se dotkla Snapeova kolena. Kovový had s rozšklebenou tlamou mu pomalu klouzal po stehně nahoru. Ve slabinách se mu tlama na chvíli zastavila a přitlačila na jeho rozkrok.
Snape ztěžka polkl, až mu nadskočil ohryzek. Nemohl se ani hnout, jakoby ho ty mrtvé hadí oči uhranuly. Cítil se jako bezbranná kořist, vyděšeně sledující přibližujícího se predátora. Hadí hlava se plazila dál nahoru. Vylézala mu pomalu po hrudi, plížila se mu k hrdlu. Vyšplhala až ke krku, zahákla se za knoflíky kabátu a přitáhla mu tvář těsně k Luciusově obličeji. Studené šedé oči se vpíjely do těch jeho a šel z nich takový chlad, že mu naskočila husí kůže. Byl jako paralyzován, svaly ho neposlouchaly a nezmohl se na žádný odpor. Zdálo se mu, že ani nedýchá, plíce mu daly výpověď.
Lucius se sklonil k jeho uchu a hlas mu přešel do téměř neslyšitelného šepotu. "Tohle je moc, Severusi, a ty ji můžeš mít." Odtáhl se a záludně se usmál. "Nechci tvé rozhodnutí hned."
Severus zíral vytřeštěnýma očima do prázdna a cítil, jak mu po zádech stékají kapičky ledového potu. Nepostřehl, že se Lucius vzdálil.
"Jsi v pořádku, Severusi?" zeptal se Malfoy pobaveně, když se vrátil a vložil mu něco těžkého do klína. "Vítej na scestí, příteli," dodal se záhadným úsměvem.
Severus pomalu sklopil zrak dolů. Pak třesoucími prsty pohladil stříbrný nápis v jemné kožené vazbě svazku Magia nigra.
***
"Severusi, vůbec se mi nelíbí, do čeho tě chce ten namyšlený parchant vtáhnout," konstatoval později rozčileně Sirius, když leželi zpoceni vedle sebe na posteli v Komnatě nejvyšší potřeby.
"Nemysli na to. Nemám zájem o jeho nabídku," uklidňoval ho Severus a litoval, že se mu o tom vůbec zmínil.
"Tu knihu jsi vůbec neměl přijmout, je plná zla a temné magie," dělal si dál obavy Sirius.
"Rád bych si ji prohlédl. Čistě ze zvědavosti, samozřejmě. Takovou knihu nikde nenajdeš, dokonce ani v oddělení s omezeným přístupem." Severuse myšlenka nahlédnout do této tajemné knihy lákala a byl rozhodnut prolistovat si ji, až bude sám.
"Severusi, prosím tě, nenech se zatáhnout do Temnoty, ať ti Malfoy slíbí cokoliv. Nescházej se už s ním." Sirius se nemohl zbavit neblahé předtuchy.
"Pusť to z hlavy a netrap se tím. Pojď radši ke mne." Severus si něžně přitáhl Siriusovu hlavu na rameno a snažil se rozptýlit jeho myšlenky. Odhrnul mu neposlušné vlasy z čela a políbil ho doprostřed.
Sirius k němu zvedl smutné modré oči. "Mám o tebe velký strach. Zemřel bych, kdyby se ti něco přihodilo," nevzdával se Sirius. Zamyšleně hladil alabastrově bílé Severusovo tělo, dotýkal se jemně konečky prstů jeho starých jizev. "Ještě nikdy jsi mi neřekl, jak jsi přišel k těmto jizvám. Nejsou od kleteb a uřknutí, to poznám."
Severus odtáhl jeho dlaň pryč z dosahu starých ran a položil si ji na tvář. Tohle bylo pro něj vždy citlivé téma, o kterém se nechtěl bavit. "Jsou… od otcovy oblíbené středověké zbraně. Nechci o tom mluvit." Smutně se usmál, aby zaplašil špatné vzpomínky.
Sirius ho políbil na řasy a dýchl mu na víčka, když přivřel oči. Tu smutnou tvář chtěl opět vidět veselou a spokojenou. Naklonil se nad něj a políbil mu místo na krku těsně nad krční tepnou. Už dávno zjistil, že tam Severus citlivě reaguje na jeho doteky. Špičkou jazyka mu začal přejíždět po jeho erotogenní zóně. Na krční tepně pocítil zvýšení frekvence tepů a postřehl zrychlení jeho dechu. Cítil, že i jemu samému začíná stoupat krevní tlak. "Dáme si druhé kolo, co ty na to?" zašeptal zastřeným hlasem Severusovi do ucha.
***
Moc Pána Temna se šířila jako mor a zaplavovala zlem celý kouzelnický svět. Za Voldemortem stála armáda jeho věrných, slepě oddaných stoupenců, neštítících se ničeho, ani vraždy a zabíjení. Všude se šířil strach a obavy z temné budoucnosti.
Sirius spěchal k vrbě a ohlížel se přes rameno, jestli ho někdo nesleduje. Slíbil sice Pobertům, že dnes večer s nimi oslaví úspěšně udělanou zkoušku, ale odpoledne dostal vzkaz od Severuse, že se sejdou večer v Chroptící chýši.
Vymluvil se na něco přátelům a nenápadně se vytratil. Musí Severuse dnes konečně vidět. Merline, jak dlouho už se nesetkali. Zkoušky jim dávají pořádně zabrat. Přidal do kroku, aby byl u něj co nejdříve. Na bradavické pozemky se snášelo šero. Sirius znehybnil vrbu a proplazil se tunelem do chatrče. Strčil do dveří, které se s vrzajícím skřípotem otevřely a zahlédl Severuse, opřeného o rozpadající se stůl. "Severusi!" Vrhl se k němu a objal ho.
Severus přitiskl přítele v náruči. "Siriusi, myslel jsem, že se zblázním steskem po tobě. Nemohl jsem se ani soustředit na zkoušky," postěžoval si s úsměvem.
"Neztrácejme čas, tak moc tě chci..." Sirius začal nedočkavě líbat jeho tvář, až se Severus zalykal pod jeho divokými polibky. Shodil z ramen svůj hábit do prachu a rychlým pohybem zbavil hábitu i Severuse. Se rty, přitisknutými k jeho ústům, ho nutil couvat před sebou a prudce ho přimáčkl ke zdi.
Chatrné zdi dřevěné chýše vrzavě zavzdychaly. Nedočkavě začal rozepínat početné množství knoflíků na jeho kabátě, ale nakonec ho netrpělivě rozerval, až jim knoflíčky lítaly kolem hlavy. S ústy pořád přisátými na Severusových rtech mu strhl překážející černou košili a odhalil nahou hruď. Konečně se odtrhl od Severusových úst, sklonil hlavu a se zrychleným dechem hladil a líbal jeho tělo. Oba milovali tuto jejich divokou předehru. Sirius mu rychle rozepnul pásek a kalhoty a stáhl je ke kolenům. Toužebně sevřel v dlani Severusův štíhlý penis a vzrušeně ho hladil a třel. Sám už byl naprosto připravený.
Pak prudce Severuse otočil k sobě zády, pohladil ho po jemné kůži jeho hýždí a drsně ho ohnul přes chátrající stůl. S nedočkavými prsty si rozepnul poklopec a vyndal svůj vzrušený napřímený penis. Sáhl do kapsy pro lahvičku lubrikačního gelu a nanesl jej na svůj žalud. Namířil jej mezi Severusovy hýždě a přestože se celý třásl touhou, co nejopatrněji, aby mu neublížil, tlačil penis do jeho těla. Když bolest plynule přešla v rozkoš, dlaněmi objal jeho štíhle boky a začal do něj přirážet. Naplno popustil uzdu svého chtíče. Z hrdla se mu draly slastné vzdechy a zrychloval pohyb. Ztrouchnivělé dřevo sténalo pod jejich těly.
Severus pevně svíral okraje stolu, obličej stažený slastnou křečí, černé oči obrácené v sloup a z pootevřených rtů se mu dralo tlumené slastné vzdychání. Siriusova divoká touha po jeho těle ho dováděla téměř k šílenství. Najednou se přes něj převalil mohutný příboj rozkoše a vteřinu poté s výkřikem nejvyšší slasti vyvrcholil pod sebe na desku stolu.
Siriuse jeho vzrušený křik připravil o poslední zbytky ovládání, ještě několikrát v rychlých intervalech přirazil a pak s hlasitým zasténáním zaplnil Severusovo tělo svým semenem. Ještě pár okamžiků v něm pulzoval a poté vyčerpaně klesl na Severusova záda, popadal dech a z čela mu stékaly kapičky potu.
Obě těla, pořád spojená v jedno, se ještě chvěla dozvuky milostného aktu, když je vyrušilo tiché zavrzání dveří. Sirius rychle chňapl po hůlce a vyslal ke dveřím paprsek kletby. Z tmavého koutu se zapištěním vyběhla krysa a zmizela někde v domě.
"To byla jenom krysa," oddechl si úlevou Sirius a schoval hůlku. "Je jich tady plný barák."
Rychle se oblékli, spěšně se rozloučili a jeden po druhém opustili chýši. Ani jeden z nich si v tom spěchu nevšiml v tmavém rohu za dveřmi otisků cizích bot v prachu. Směřovaly až ke dveřím, ale zpátky vedly už jenom stopy krysích tlapiček.
_______
"To nemyslíš vážně, Červíčku. To nemůže být pravda!" Potter nemohl, nechtěl uvěřit tomu, co jim teď prozradil Pettigrew. Nervózně přecházel sem a tam po pokoji a pořád nevěřícně vrtěl hlavou. "To ne... to opravdu ne..." Už dávno tušil, že Sirius chodí s někým ze Zmijozelu, i když to urputně popíral. Sice nepředpokládal, že by to mohl být kluk, ale nic proti, pokud se mu to líbí. Ale nikdy, nikdy by ho ani v té nejhorší noční můře nenapadlo, že to bude zrovna Srabus! "Ne… ne… tomu nevěřím," bojoval s tím a prohrával.
"Sledoval jsem ho až do Chroptící chýše a všechno jsem viděl na vlastní oči," úlisně ho přesvědčoval Pettigrew.
"Měli byste to nechat být. Nemyslíte, že je to jen Siriusova věc?" zvedl hlavu od knížky Remus. "Každý máme nějaké své tajemství." Věděl dobře, o čem mluví.
James se posadil na postel, pořád nesmířený s tím, co se teď dozvěděl. "Pokud je to pravda, ten zmijozelský had za to tvrdě zaplatí," zasyčel nebezpečně a v očích se mu zablýsklo zlo.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.