sobota 2. ledna 2021

Vendeta 8: Lily

8. část
Lily

    Jsou to už tři měsíce, co jsem naposled viděl Luciuse. Můj stesk po něm se začíná na mně podepisovat, což samozřejmě neuniklo pozornosti mého okolí. Studenti začínají mít z mých pedagogických metod strach, Brumbál mi dobrosrdečně doporučil častěji vycházet ze sklepení na čerstvý vzduch, a dokonce i Pán zla pojal podezření, že má hlášení postrádají nadšení pro naši věc. 

    Dnes po vyučování jsem se vydal do ředitelny probrat s Brumbálem nudné záležitosti ohledně správy zmijozelské koleje. Když jsem od něj odcházel, málem jsem se srazil ve dveřích s osobou, kterou bych tady opravdu nečekal. Lily Evansová. Moje tajná dětská láska. Zarazila se, když mě spatřila a chvíli jsme na sebe rozpačitě hleděli. Byla celá promočená od deště.

    "Ahoj, Severusi," přerušila nakonec trapné ticho. 

    "Evansová..." odpověděl jsem jí neurčitě a koukal jsem rychle vypadnout. 

    "Severusi, byl byste tak laskav a počkal dole na Lily? Nezdržím ji dlouho," pohlédl na mne Brumbál nad nad skly svých brýlí a jeho modré oči potměšile zářily. "Lily zajisté nepohrdne šálkem horkého čaje a určitě využije teplo vašeho krbu, aby se trochu usušila." Drze pozval Lily ke mně, aniž by se mě zeptal, jestli o to vůbec stojím. 

    Lily se na mne usmála tím svým okouzlujícím úsměvem, který mi jako malému klukovi popletl hlavu. "Moc ráda pozvání přijímám."

    Ústa se mi zkřivila v parodii úsměvu a rychle jsem vypochodoval z ředitelny. Pochopitelně jsem na ni nepočkal. Byly časy, kdy jsem na ni dokázal čekat celé hodiny a byl jsem šťastný za každou minutu, kterou jsem s ní mohl strávit. Byla mým jediným přítelem a dlouhá léta jsem byl do ní tajně zamilovaný. To je už ale dávno, naše cesty se rozešly ve chvíli, když mi do života vstoupil Lucius. Kromě toho, už není Evansová. Je Potterová.

    Svlékl jsem si hábit, nalil jsem si skotskou a unaveně jsem se svalil do křesla. Mám za sebou náročný den, ta bradavická děcka nebudu mít opravdu nikdy rád. Oddal jsem se úvahám, zda byl tenkrát náš ročník tak výjimečně nadaný na lektvary, anebo jsou dnešní studenti idioti už od přírody. Z myšlenek mě vytrhlo tiché zaklepání na dveře. Nečekal jsem nikoho na doučování, ani na školní trest. V rychlosti jsem přelétl zrakem po místnosti, zda je vše v pořádku a šel jsem otevřít. Na chodbě stála Lily.

    "Omlouvám se, Severusi, trochu jsem se u Brumbála zdržela a tobě nejspíš došla trpělivost na mne čekat." Její úsměv neměl v sobě ani špetku omluvy, byl spíš spiklenecký. Jako by věděla, že jsem na ni vůbec nečekal. "Jeden milý student mi ukázal, kde tě najdu. Vůbec mě nenapadlo, že bydlíš v bytě po profesoru Křiklanovi. Můžu dál?" 

    Nezbývalo mi než ji pozvat dál. Sundala si promočený plášť a pověsila ho blízko krbu. Procházela se po místnosti a rozhlížela se kolem. "Hezky sis to přizpůsobil svému stylu. Tyhle komnaty kdysi vypadaly úplně jinak." Samozřejmě. V dobách, kdy tady Křiklan pořádal své dýchánky s oblíbenými studenty, to byla nevkusná směsice různorodých stylů a pestrých barev jako v nějakém cirkusu. 

    "Udělám čaj," zamumlal jsem a chvíli jsem se věnoval jeho přípravě, zatímco ona si zvědavě prohlížela mou knihovnu, prstem přejížděla po hřbetech knih a očima přelétala po jejich titulech. 

    "Koukám, že žánr jsi za ty roky nezměnil," uculila se na mně. Přešla ke krbu a se zájmem si prohlížela přesýpací hodiny. Sledoval jsem ji koutkem oka a doufal jsem, že je nevezme do ruky. Představil jsem si Luciuse, jak by doma řádil, kdyby zjistil, že mám dámskou návštěvu. Rychle jsem zkontroloval obraz nad krbem, Luciusova podobizna byla naštěstí pryč. Těžko bych vysvětloval, proč mi Lucius Malfoy visí v mém obývacím pokoji. Pohlédla tím směrem. "Zajímavý obraz... co vlastně ilustruje?"

    "Mé oblíbené křeslo," odpověděl jsem nevzrušeně a položil jsem tác s kouřící konvicí, dvěma šálky, cukrem, mlékem a sušenkami na stůl. 

    "Ty sis nechal namalovat svoje oblíbené křeslo?" pozvedla nevěřícně obočí. 

    "Proč ne?"

    "Mně to přijde trochu... divné. Dokonce i na tebe," zasmála se pobaveně a sedla si do křesla u krbu. Do mého křesla. "Víš, že donedávna jsem vůbec netušila, že učíš v Bradavicích? Dost mě to překvapilo." 

    Přisunul jsem si židli, kterou jsem měl pro studenty, odpykávající si u mne školní trest. Byla skutečně hodně nepohodlná. "To mně taky," poznamenal jsem ironicky.

    "Ne, tak jsem to nemyslela. Jen že jsem měla kdysi pocit, že jsi po škole odsud velice rád odcházel." V tom měla naprostou pravdu. "Jsem opravdu ráda, že děláš tuhle práci, Severusi. Hodně jsem se tenkrát o tebe bála, že se těmi svými zmijozelskými kamarády necháš strhnout na stranu zla a že skončíš špatně. Obzvlášť Malfoy měl na tebe negativní vliv. Mám velkou radost, že jsi to ustál," usmála se na mne a položila svoji teplou dlaň na moji ruku. 

    Nedokázal jsem se dívat do těch jejích nevinných zelených očí, aniž bych nepocítil tíhu viny, že jsem ji zklamal. Sklopil jsem zrak, vymanil jsem svoji ruku z její a spěšně jsem si začal míchat čaj. "Jak se daří Potterovi?" Ani sám nevím, proč jsem tohle vypustil z úst. Možná jsem jenom chtěl rychle změnit téma, možná mě ale opravdu zajímalo, jestli se Potter vylízal z té trojmocné kletby, kterou mu uštědřili jeho přátelé.  

    "Má se dobře," usmála se, ale pak její půvabná tvář trochu zvážněla. "Vlastně jsem za tebou přišla kvůli tomu, abych si s tebou o něm promluvila, Severusi. Víš, z Jamese je úplně jiný člověk, než jakého jsi ho poznal ve škole. Už dávno to není ten namyšlený, arogantní spratek, jinak bych s ním nebyla. Nevím, jestli víš, že jsme manželé?"

    Sklouzl jsem pohledem k jejímu snubnímu prstenu, kterého jsem si všiml už při tom duelu. "Gratuluji," neodpustil jsem si špetku jízlivosti v hlase. Moje jediná kamarádka si vzala mého nepřítele. To není důvod k upřímnému poblahopřání.

    "James mi řekl všechno, co se odehrálo při tom vašem souboji. Vím, že to, co se mu stalo, nebyla tvoje vina, byla to nešťastná náhoda." 

    "To ti řekl?" Nechtělo se mi věřit, že by se mě zrovna Potter zastával. 

    Přikývla. "James si uvědomuje, jak špatně se kdysi k tobě choval a stydí se za to. Vždycky to věděl, že ho jednou vyhledáš, aby ses mu pomstil. Nechtělo se mu do toho souboje s tebou. Ne ze strachu, ale protože už k tobě necítí žádnou zášť. Přijal to nakonec jenom proto, aby nesl odpovědnost za své činy. Měl v plánu se ti omluvit."

    Vzpomněl jsem si na něco, co mi tenkrát v zápalu boje uniklo. Odpusť mi, Severusi. Nafoukaný James Potter se mi skutečně omlouval. "On si opravdu myslí, že mu to uvěřím?" 

    "Obětoval se pro tebe. Postavil se do dráhy mocné kletby a schytal ji místo tebe. Není to důkaz toho, že chce napravit vaše vztahy?"

    "Neprosil jsem se ho o to," odfrkl jsem si povýšeně.

    "On to ví. A ani to od tebe nečekal. Přesto to udělal."

    Chtěl jsem poznamenat něco sarkastického, ale najednou mi došly argumenty. Opět se plíživě dostavil ten nenáviděný pocit vděčnosti, kvůli kterému ho nenávidím ještě víc. "Proč si, sakra, pořád hraje na mého zachránce? Nestojím o to!" sykl jsem zlostně.

    "On si na to nehraje," zatvářila se trochu umíněně. "Udělal to instinktivně. Není tak špatný, jak si o něm myslíš."

    "Tak proč si na mne zase zavolal ty své kamarádíčky? Aby byli proti mně v přesile jako za starých časů?" zablýskalo se mi v očích. "Nikdy se nezmění!"

    "Myslel si, že ho chceš zabít. Zavolal je, aby ti v tom zabránili. Když ale pak uviděl, co tím rozpoutal, chtěl to zarazit. Nikdo ho však v té bojové vřavě neslyšel. Byl vážně zraněný a neměl sílu ten váš souboj zastavit."

    Chvíli jsme si mlčky hleděli do očí, než jsem konečně promluvil. "Nezabil bych ho."

    Lilyin pohled změkl. "Já to vím, Severusi, znám tě," pousmála se. "James to ale nemohl vědět. Bál se. Ne o sebe, a už vůbec ne smrti, vždyť denně nasazuje život v boji proti Smrtijedům. Bál se o mne, a i když se ti to bude zdát neuvěřitelné, taky o tebe. Prosil tě, abys to nedělal, protože věděl, že pokud by zemřel tvojí rukou, hodně by mi to ublížilo a zlomilo mě to. Věděl, že tě mám moc ráda a že jsi můj přítel, a kdybys měl na rukou jeho krev, nenáviděla bych tě za to a nikdy bych ti to neodpustila. A to nechtěl." Odmlčela se.

    Hleděl jsem do poloprázdného hrnku a přemítal si v hlavě ten náš souboj. Takže Potter neškemral o milost, ani o svůj život. Prosil mě, abych to nedělal, kvůli Lily a kvůli mně. Uvědomil jsem si, že když mě o to žádal, v jeho očích nebyla ani známka strachu či slabošství. Byla to naléhavá prosba, žádné zbabělé žebrání. Že by to nakonec nebyl takový srab, jak jsem si o něm myslel? Možná se doopravdy změnil. Možná ho změnila Lily.

    "Severusi?" vytrhla mě Lily z hlubokých myšlenek. "Ptala jsem se, jestli bys mu dokázal odpustit."

    Přemýšlel jsem chvíli nad její otázkou. V hlavě jsem měl jasno, nedokázal. Slovíčko ne mi ale nějak nešlo přes pusu. "Přátelé z nás určitě nikdy nebudou," odpověděl jsem nakonec neutrálně. 

    "To myslím ani nikdo neočekává," široce se na mne zazubila. "Ale děkuji, že jsi neřekl ani razantní ne. James má pořád šanci, že mu jednou možná odpustíš." Pak mě láskyplně chytila za ruce. Tentokrát jsem se neodtáhl. "Vděčíme ti oba za jeho život."

    "Nechtěl jsem ho zabít, jenom potrestat," ohradil jsem se. Nevím, čím to je, ale hlodá ve mně vtíravý pocit viny. Bylo opravdu nutné ukojit svoji touhu po pomstě vyzváním Pottera na souboj? Kdybych to neudělal, nic z toho by se nestalo. Třeba bychom se někdy v budoucnu potkali proti sobě na bojišti a utkali se férově.

    "Myslela jsem to, jak jsi mu zachránil život, když ho zasáhla ta trojitá kletba. Nebýt tvé pohotové reakce, už by byl nejspíš mrtvý."

    Ne nejspíš, ale určitě. Ale to si skromně nechám pro sebe. Pohlédl jsem do jejích podmanivých očí a uvědomil jsem si, že jsem nakonec rád, že Potter ten náš souboj přežil. Jeho smrt mi nestála za to, abych kvůli tomu přišel o Lily a její přátelství. Mám ji až příliš rád.

    "Proč mě vlastně zachránil před tou kletbou? To se mi k jeho povaze nějak vůbec nehodí." Pořád jsem si nedokázal připustit, že to mohl být od Pottera hrdinský čin.  

    "Protože to on přivolal Siriuse, Remuse a Petra na pomoc, takže se cítil zodpovědný za to, že se to zvrtlo. Nechtěl, aby ti ublížili, chtěl jenom, aby tě odzbrojili. Jenomže ty ses rval jako lev a všem se to vymklo kontrole. James byl - taky tvojí zásluhou - vážně zraněný a nedokázal tomu vašemu souboji zabránit. Když však uviděl, že na tebe vyslali trojmocnou kletbu, pocítil najednou pud sebeobětování a z posledních sil se vrhl před tebe, aby tě před ní ochránil vlastním tělem. Tuto tandemovou kletbu si spolu zkoušeli už mnohokrát, takže věděl, jak obrovskou má účinnost, ale ještě nikdy proti živému člověku."

    Nevěděl jsem, co na to říct. Prostě bych tohle od Pottera nikdy nečekal. "Proč my dva musíme pořád jeden druhému proti své vůli zachraňovat život?" ušklíbl jsem se znechuceně. Potter ani netuší, že jsem mu život zachránil i nedávno, když jsem Dolohovovi nepředal jeho jméno. Po Tonyho péči by Potter skončil jako krmení pro masožravé magické bestie. V lepším případě.

    "Protože máte srdce na pravém místě a já vás mám za to oba moc ráda," usmála se Lily. "Severusi..." tvář se jí najednou rozzářila, "jsem těhotná." Pak se tajnůstkářsky usmála. "James to ještě neví, jsi první, komu jsem to řekla." 

    Překvapeně jsem na ni pohlédl. "Vážně? Tak to ti moc gratuluji." Tentokrát jsem to myslel upřímně. "Třeba budu to vaše dítko za pár let učit lektvary," uculil jsem se pobaveně. Popravdě jsem doufal, že ne, děsila mě představa, že bych tady učil ještě za dvanáct let. 

    Lily se rozesmála. "Doufám, že bude mít ze staré známosti u tebe protekci," mrkla na mne potměšile. "Už mám vybraná jména. Když to bude děvče, bude se jmenovat Maggie, po mé matce. A pokud to bude kluk, bude to Harry," prozradila mi se šťastným úsměvem.

    "Jsem moc rád, že jsi šťastná, Lily," stiskl jsem jí jemně dlaně. 

    Dopila čaj a zvedla se. Oblečení i vlasy už měla úplně suché. Postavil jsem se taky. "Už budu muset jít. Povinnosti..." pokrčila omluvně rameny. Tušil jsem, co tím má na mysli. Brumbál ji určitě pověřil nějakým úkolem pro Fénixův Řád. Cítil jsem, jak se mi stáhl žaludek strachem o ni. "Jsem moc ráda, že jsem si mohla s tebou po dlouhé době popovídat. Můžeme si to zopakovat, až budu mít zase cestu do Bradavic. A pokud bys chtěl, mohl bys někdy přijít k nám na návštěvu. Myslím, že James by tě taky rád uviděl," usmála se šibalsky. Zdvořile jsem odmítl, nestojím o to potkat se ještě někdy s Potterem. A ještě jedna zanedbatelná maličkost mi v tom bránila: nesmím na příkaz Pána zla opustit Bradavice.

    Mezi dveřmi se Lily ještě zastavila. "Tak mě napadlo... nechtěl by ses přidat k nám do Fénixova Řádu? Kouzelníka tvých kvalit tam rádi uvítáme. Popřemýšlej nad tím a já o tom promluvím s Brumbálem." Stoupla si na špičky, políbila mě na tvář a najednou byla pryč. Zůstala po ní jenom jemná květinová vůně, ve které můj citlivý nos rozpoznal gardénie.

    Sedl jsem si do křesla a snažil se vstřebat to množství informací, kterými mě Lily doslova zahltila. Každá ve mně zanechala určitý dojem, ale jedna z nich vysoko vyčnívala nad všemi ostatními. Potvrdilo se mi, že Lily je členkou Fénixova Řádu. Nejsem v šoku ani tak z toho, že patří k nepřátelské straně, vlastně se to dalo očekávat vzhledem k její laskavé povaze, ale děsí mě to, že jí tím hrozí velké nebezpečí. Mohla by se lehce ocitnout na černé listině Pána zla a nechci ani pomyslet, co by s ní udělal Dolohov, kdyby se mu dostala do rukou. Správně bych měl její jméno ihned nahlásit Pánovi zla. Jenomže to neudělám. Poprvé se vzepřu jeho rozkazům. Znám Lily už od dětství, je to můj jediný přítel a kromě Luciuse jediný člověk na světě, na kterém mi záleží. Nemůžu ji zradit, naopak, musím ji ochránit. Pán zla, a dokonce ani samotná Lily, se nesmí nikdy dozvědět, že nad ní drží ochrannou ruku Smrtijed.

    Ještě jedna věc zaujala mé myšlenky. Nabídka členství ve Fénixově Řádu. Sice netuším, jak dalece mi Brumbál důvěřuje, aby mi svěřil takovou pozici, pokud by se mi to ale povedlo, výrazně by to mohlo posílit mé postavení a přiblížit mě k cíli této mise. Za takový služební postup by mě Pán zla mohl odměnit volnějším režimem. Možná by mi laskavě dovolil alespoň jednou týdně opustit Bradavice. Nic jiného si v tuto chvíli nepřeji.




2 komentáře:

  1. Pekné stretnutie. Lily bola celkom fajn. Asi, že si ju písala Ty:) Už sa teším na ďalšiu kapitolu. Zveromág... takže už by sa mohlo schyľovať konečne k stretnutiu tých dvoch:) Ďakujem za kapitolu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zuzko, je mi jasné, jak moc se těšíš na setkání Severuse s Luciusem. :D Popravdě, já taky, protože už si ani nepamatuji, kdy naposled jsem psala jejich společný sex a hrozně ráda bych si to s nimi opět do detailu užila. :D Díky za komentář. :)

      Vymazat

Děkuji za komentář.