Světlo v temnotách 3 - V jeskyni

3. část

V jeskyni

Sevřeli jsme pevně své hůlky. Yaxley jako šéf popravčího komanda rozkopl dveře a vrhl dovnitř jako první. Byli jsme mu v patách a v chodbě jsme se podle pokynů rozdělili. Prohledal jsem několik pokojů, nikoho jsem však nenašel.

"Čisto," zakřičel jsem na ostatní a vrátil jsem se do chodby.

Z jednoho pokoje se najednou vyřítil vyděšený muž, pronásledován Yaxleym. Nicholson. Náš zrádce. Vyběhl po schodech do patra a metal za sebou obranné paprsky, jeden za druhým v rychlém sledu, že jsme nestačili uhýbat. Zvláštní, kolik síly a energie člověk v sobě najde, když mu jde o život. Uskočil jsem za roh těsně předtím, než mi kolem hlavy zasvištěla kletba a ožehla mi boltec. Rozeběhl jsem za ním a to už mu v patách běžel i Yaxley. Jeho Avada dostihla uprchlíka na nejvyšším schodu. Padl jako podťatý a po zádech se propadal po schodech dolů až k našim nohám.

"Hajzl! Bránil se jako lev." Yaxley si odplivl a těžká slina dopadla na čerstvou mrtvolu. Mávl na nás paží. "Úkol splněn, jdeme."

Sotva to dořekl, seshora se ozval dětský nářek. Zvedli jsme zraky nahoru. Na nejvyšším schodu stála dvě malá děcka v pyžamkách, vyděšeně koukala na tu scénu dole a vřeštěla jako paviáni. Za nimi se objevil Regulus a pokusil se je stáhnout do pokoje. Obě se mu v rukou vzpínala a jejich křik se rozléhal po celé chodbě, až drásal nervy.

"Co čekáš? Zabij je!" zahulákal na něj Yaxley. "Viděli nás!"

Regulus je pustil na zem, až se rozplácly na koberci a zůstal stát jako zkamenělý. Jeho oči prozrazovaly děs z toho, co mu přikázal udělat. "Zbláznil ses? Vždyť jsou to děti! Za nic nemůžou. Vymažeme jim paměť, nic si nebudou pamatovat." Namířil na ně svoji hůlku, aby provedl mazací kouzlo.

"Řekl jsem zabít, neslyšel jsi? Je to krev zrádce!" Yaxley překročil mrtvolu a vyběhl doprostřed schodiště. "Jestli je nezabiješ, zabiju je já a Pán zla se dozví, že jsi odmítl splnit rozkaz," sykl vztekle.

Děti ležely na zemi a křičely tak, že jsem si musel zacpat uši. Regulus sklonil hůlku k zemi. "Nemohu," zašeptal a jeho hlas zanikl v dětském pláči.

"Zabij je! Je to rozkaz!" Yaxley výhružně namířil hůlku na Regulusova prsa. "Jestli to neuděláš, Pán tě potrestá za neposlušnost a nebude se ti to vůbec líbit." Tvář mu zhyzdil úšklebek.

Regulus zvedl svoji hůlku a namířil je na brečící děti. Ruka se mu neuvěřitelně třásla. Avada kedavra! Milosrdná smrt. Křik najednou ustal jako seknutím popravčího meče a rozhostilo se hrobové ticho. Odpřisáhl bych, že se halou musel rozléhat hlasitý tlukot mého rozbušeného srdce.

Napjatou atmosféru přerušil hrubý Yaxleyho hlas. "Spalte všechny mrtvoly. Severusi, v zadním pokoji leží mrtvá žena." Vydal rozkaz a pak seběhl ze schodů a zrádce spálil na prach.

Vběhl jsem do pokoje a zahladil jsem všechny stopy po akci. Když jsem se vrátil, Regulus stál nad svou hromádkou popela a ve tváři byl bledý, jako by ho vysál upír.

"Jdeme!" zavelel Yaxley a zamířil k východu.

"Regulusi… pojď…" zavolal jsem tiše na tu nehybnou sochu nad schody. Konečně se pohnul a rozeběhl se dolů, schody bral po třech, jakoby chtěl být co nejrychleji pryč z tohoto hrůzného místa. Rychle jsme opustili to prokleté místo, těsně předtím, než dům vzplál mohutným plamenem, který pohltil všechny stopy po čtyřnásobné popravě.

_______

"Severusi, chtěl bych ti něco říct." Ležel jsem na břiše s tváří zabořenou do polštáře a zpocený a vysílený jsem spokojeně oddychoval po úžasném sexu. 

"Hmm?" Cítil jsem, jak mi Regulus kreslí prstem po mokrých zádech a jemně fouká na moji rozpálenou kůži. Bylo to opravdu příjemné.

"Nechci už sloužit Voldemortovi."

Řekl to tak tiše, že jsem si nebyl jist, jestli jsem se nepřeslechl. Překulil jsem se na záda a zapřel na loktech. "Cos to říkal?" odfoukl jsem si z očí neposlušný pramen vlasů. 

"Nechci už být Smrtijedem," zopakoval stejně potichu. "Už delší dobu nad tím přemýšlím."

Teď už jsem nepochyboval. Regulus se z posledních události nejspíš úplně pomátl. "To přece nemůžeš!" zděsil jsem se. "Zemřel bys krutou smrtí. Copak jsi už zapomněl, jak nakládá Mistr se zrádci?"

"Právě že nezapomněl. Vidím to pořád živě před sebou. Pronásleduje mě to jako noční můra," odpověděl tiše, lehl si na záda a zíral zamyšleně do stropu. "Už nechci zabíjet nevinné oběti. Toužil jsem po slávě a moci, chtěl jsem to dotáhnout dál, než všichni Blackové. Ale spletl jsem se. Krutovláda Pána Zla v ničem nepřipomíná sladké sliby, které nám dal, když nás verboval do svých řad. Ztratil jsem své iluze a víru v lepší život pod jeho vládou." Hlas mu zhořkl. "Nečekal jsem, že budu muset zabíjet nevinné děti, které s naší válkou nemají nic společného."

Mlčel jsem. Co jsem měl říct? Že má pravdu? Že to cítím úplně stejně, že jsem hluboce zklamaný celou tou Voldemortovou okázalou vizí čisté krve a vlády nad světem? Že Pán zla mi ukradl to jediné dobré, co mě v mém mizerném životě potkalo? Že sémě nenávisti v mém srdci, které vzklíčilo oné osudné noci, roste ve mně jako plod v matčině lůně?

"Nemůžeme..." rychle jsem se opravil, "...nemůžeš odejít ze služeb Zla. Je to jistá smrt, ta nejkrutější. Nechci..." hlas mi trochu přeskočil, "...nechci se dívat na tvoji popravu."

Otiskl mi bříška prstů do tváře a pousmál se. "Nejsem tak hloupý, abych zbaběle dezertoval a po celý zbytek života se pak ukrýval před Voldemortovými honícími psy, dokud mě nevyčmuchají a neroztrhají."

"Co chceš tedy dělat? Je jenom jediná možnost, jak opustit řady Smrtijedů, a tou je smrt."

Regulus si lehl na bok, podepřel si hlavu a tváří v tvář se mi dlouze zahleděl do očí. Mlčel. Jeho oči měly zvláštní modrou barvu, jako oceán ve svém nejhlubším místě. Když konečně promluvil, jeho rty se sotva pohybovaly v tichém šepotu. 

"Přišel jsem na způsob, jak oslabit moc Pána zla."

Překvapeně jsem se posadil a chvíli jsem teď na něj zíral zase já. "Jak?" 

Regulus neodpověděl, vstal z postele a začal se spěšně oblékat. Chvíli jsem ho pozoroval. "Lituješ, že jsi mi to řekl?" zeptal jsem se po chvíli, když se pořád neměl k odpovědi. "Nebo mi nevěříš?"

Přehodil si přes sebe cestovní plášť, přistoupil zpátky ke mně a objal mě. "Věřím ti, jinak bych ti to neřekl. Vím, že ho nenávidíš stejně jako já, protože tě připravil o Luciuse. Nikomu jinému bych neprozradil, co jsem zjistil. Ale nechci tě zatím do toho zatahovat, je to příliš riskantní."

Vzal moji tvář do dlaní a objímal mě očima. V jeho pohledu vyplavovaly na povrch všechny city a emoce, které v tu chvíli prožíval. Hořel v něm mohutný plamen lásky, neslučující se s krutostí jeho dosavadních činů. Cítil jsem z něj strach, jako by se bál, že tyto okamžiky jsou naše poslední. Vyzařovala z něj ale i odvaha a naděje v lepší budoucnost.

Ukradl si poslední polibek z mých rtů a jen s velkým sebezapřením jej po dlouhé chvíli přerušil. "Musím si ještě něco ověřit. Pokud se mi to povede, budeme moci Pána zla porazit." Usmál se na mně naposled, ten úsměv se mi nesmazatelně vypálil hluboko do duše jako cejch. "Miluji tě, Severusi."

A pak spěšně opustil náš pokoj. "Kráturo!" slyšel jsem ještě, jak na chodbě zavolal na skřítka.

Přemítal jsem si jeho slova. Nelíbilo se mi to. Něco mi napovídalo, že bych ho měl zastavit. 

"Regulusi!" 

Když jsem vyběhl před pokoj, chodba už byla prázdná.

_______

Přecházel jsem po pokoji nervózně jako vyhladovělý lev a netrpělivě jsem čekal, kdy se Regulus vrátí. Hlavou se mi neustále honila spousta otázek ohledně toho, co mi stačil prozradit. Jak chce Regulus oslabit moc Pána zla? Co důležitého to zjistil? Kam vůbec zmizel? S jakým nebezpečím si to zahrává?

Spílal jsem si, že jsem ho včas nezastavil a po dvou hodinách čekání jsem byl už řádně znepokojen. Ulevilo se mi, když jsem uslyšel, jak se někdo přemístil na chodbě. Vyběhl jsem ven, ale zahlédl jsem pouze Kráturova shrbená záda, rychle mizející v jeho přístěnku. Po Regulusovi ani stopy.

Seběhl jsem schody a vtrhl jsem do Kráturovy skrýše. Popadl jsem ho a sevřel jsem v pěsti jeho ušmudlaný oděv. 

"Kde je tvůj pán?" spustil jsem na něj zhurta.

Oči měl zalité slzami a celý se třásl. "Pan Regulus se už nevrátí."  

"Co se stalo? Kde je? Mluv!" zatřepal jsem s ním, až mu hlava na tenkém krčku lítala sem tam.

"Pan Regulus se už nevrátí," zopakoval lítostivě a spustil hlasitý nářek. Drapl jsem ho za hubenou paži a odnesl do pokoje. Pozornost obyvatel domu bylo to poslední, o co jsem teď stál.

"Řekni mi, kde je Regulus, nebo pověsím tvoji hlavu na zeď!"

Škytal, utíral si uslzené oči a rozmazával si šmouhy po celém obličeji. "Krátura nemůže nic říct. Pan Regulus mu zakázal nikomu z rodiny nic neprozradit."

"Já ale nejsem z rodiny." Přemáhal jsem se, abych ho nezabil dřív, než z něj něco dostanu.

Protřel si oči a chvíli na mně překvapeně koukal, jako by mě teprve teď přes potoky slz poznával. "Pan Regulus zůstal v jeskyni," prozradil nakonec potichu. 

Vůbec jsem nechápal, o čem to mluví. Chytil jsem ho za chatrnou košilku a zatřásl jsem s ním jako s hadrovou loutkou. "Proč jsi ho tam nechal? Proč jste se nevrátili spolu?"

Zvedl ke mně slzami zalité oči. "Pan Regulus nařídil Kráturovi, aby se vrátil domů." Drobné tělo se mu otřásalo hlubokými vzlyky. Domácí skřítkové jsou někdy opravdu na zabití.

"To musíš vždy dělat jenom to, co ti přikážou? Nemůžeš se jednou taky rozhodnout sám?" křičel jsem na něj vztekle. Vytrhl se mi, padl na kolena a se zoufalým nářkem začal čelem tlouct o podlahu.

"Kráturo!" Zvedl jsem ho za límec, aby nedělal takový hluk. "Zaveď mě do té jeskyně. Rychle!" Musel jsem se pro Reguluse vrátit. Co když potřebuje pomoc? Nemohl jsem ho nechat v tom samotného. Krátura mě překvapivě poslechl, i když nejsem jeho pán.

_______

Kráčel jsem Kráturovi v patách po úzké cestičce podél vlhkých zdí jeskyně. Hustou těžkou tmu prorážel pouze mihotavý paprsek světla na špičce mé hůlky. Skřítek se celý chvěl, snad všudypřítomným chladem, ale taky možná proto, že se vracel na místo, kde opustil svého pána.

Skřítek se tady vyznal, očividně tady nebyl poprvé. Věděl, jak otevřít tajný vchod do podzemní jeskyně, i to, jak přivolat člun. Odmítl ale se mnou do něj nastoupit. 

"Nechoďte tam, pane, prosím," odrazoval mě naléhavě.

Nenechal jsem se přesvědčit a vstoupil jsem do malé loďky. Jen co jsem si sedl, rozjela se po nehybné hladině a rozvířila stojatou vodu. Ostrůvek uprostřed jezera, osvětlený slabě zeleným světlem, magicky přitahoval můj zrak. Naklonil jsem se přes okraj loďky a posvítil si hůlkou pod sebe. Snažil jsem se proniknout zrakem skrz vodu, černou jako inkoust, hustou jako lektvar. Na lesknoucí se vodní ploše se zrcadlil můj vlastní obličej.

Moji pozornost najednou upoutal nepatrný pohyb ve vodě. Pod loďkou proplul alabastrově bílý stín a za okamžik se objevil na druhé straně. Naklonil jsem se přes hranu loďky a hůlku jsem sklonil co nejníže. Světlo ozářilo obrysy těla, vznášejícího se těsně pod hladinou. Posvítil jsem utonulému do obličeje. 

"Můj bože… Regulusi…" Ze rtů se mi vydral bolestný vzdech a hrdlo se mi sevřelo náhlými emocemi, když jsem pohlédl do voskově bílé tváře mého přítele.

Oči měl pokojně zavřené a rty, které mě vždycky tak něžně a jemně líbaly, byly bezkrvé a nafouklé. Kolem tváře, jakoby vytesané z bílého mramoru, mu v ostrém kontrastu jemně vlály dlouhé vlasy jako paprsky černého slunce. Hábit se na vlnách vznášel kolem jeho těla a prsty měl propletené na hrudi tak, jak to mívají nebožtíci v rakvích. Ve tváři měl poklidný výraz, jakoby spal a prožíval příjemný sen.

Najednou se jeho víčka prudce otevřela. Jeho nádherné uhrančivé oči, které mohly zaživa soutěžit s nebeskou modří, byly zastřené bílým mléčným závojem, slepé, mrtvé. Instinktivně jsem cukl dozadu, až jsem se v malé loďce málem převrátil. Rychle jsem nabyl zpátky jistotu a opět jsem se opatrně naklonil. V tu chvíli jsem si uvědomil, že loďka stojí na místě.

Natáhl jsem ruku, abych Reguluse vytáhl z vody. Nemohl jsem ho nechat tady shnít na dně jezera. Klidná hladina se najednou rozčeřila a jeho mrtvé ruce se vymrštily a draply moji paži. Začaly mě neuvěřitelnou sílou stahovat do vody. Překvapený a na smrt vylekaný jsem se v pudu sebezáchovy snažil vymanit z jeho silného sevření. Člun se povážlivě nakláněl a hrozilo, že se převrhne.

Vyděšeně jsem popadl hůlku a vyslal jsem kletbu, která mu utrhla několik prstů. Stisk povolil a už se zdálo, že se mu vysmeknu, když se z vody najednou vynořily další bílé ruce. Byly jich spousty a začaly se divoce po mně sápat, jakoby se o mne praly. Hemžily se na hladině jako hejno piraň, ožírajících kořist. Mrskal jsem po nich jednu kletbu za druhou a po každé zraněné ruce, která zmizela pod hladinou, se z vody vynořovaly další a další. Kterýsi z nejbližších nemrtvých chňapl po mé hůlce, vyrval mi ji z dlaně a zmizel s ní v hlubinách.

Vše se ponořilo do černočerné neprůhledné tmy. Přepadla mě vlna beznaděje a bezmoci.

Hejno nemrtvých těl, proplouvajících pod loďkou ji najednou převrátilo. Přepadl jsem přes její okraj a hladina jezera se nade mnou zavřela. Na kůži mě zastudila chladná voda. I přes tu tmu, která dole panovala, jsem rozeznal mrtvolně bílé obličeje, které se mi šklebily do tváře. Ledové jehličky mě jedovatě bodaly po celém těle, ale já jsem je nevnímal. V bublinkách jsem vypouštěl poslední zbytky vzduchu z plic, a pak už nebylo co vydechnout. Zadržel jsem dech. Hruď mě pálila a hrozila vybuchnout. Zoufale jsem se snažil vynořit nad hladinu a naplnit praskající plíce životadárným vzduchem, ale v sevření desítek hnijících rukou utopenců, stahujících mě na dno jezera, jsem neměl žádnou šanci dostat se ke hladině.

Nesmím, nesmím se nadechnout!

Regulus mě najednou něžně objal pažemi a sevřel ve svém náručí, tak, jak mě často zaživa láskyplně objímal, a pomalu mě začal stahovat do hloubky. Neměl jsem už sílu dál bojovat. Přestal jsem se mu bránit a nechal jsem se jím odnášet do temných hlubin jezera. Byl jsem smířen se svým osudem.

Nadechl jsem se.

Světlo v temnotách 4