Světlo v temnotách 4 - Návrat do ráje

4. část:

Návrat do ráje

Bolest, vyvěrající z útrob mé duše mi podlamuje kolena a já se propadám do ohnivého jezera, zas a znova. Drápu se na břeh, popálená kůže se mi sdírá o ostré kameny a než vylezu nahoru, z mého těla jsou jen krvavé cáry. Nesnesitelná bolest… skřípění zubů… výkřiky zoufalství a bezmoci… slzy beznaděje. Ne já… to moje zemřelá duše prožívá muka zatracenců, trpí, bože, jak jen trpí za moje pozemské viny.

 

Do ohnivého pekla se pomalu začne prolínat další scenérie. Zmateně bloudím tam a zase zpět jako pes, který ztratil stopu a bezútěšně hledám cestu ven z té plíživé šedivé mlhy, která mě objímá ve své nenasytné náruči. Není to mlha, je to špinavá, zakalená voda, páchnoucí po rozkládajících se mrtvolách. Zoufale sebou plácám, plíce mi hrozí výbuchem, snažím se dostat nad hladinu. Už ji mám skoro na dosah, ale těsně před tím, než se toužebně nadechnu, mě opustí síly a já klesám ke dnu jako kámen.

 

Najednou sem si uvědomil sám sebe i ty dvě bohem zatracené duše. Dvě poloviny mé černé duše, potrestané odloučením od boha, bloudící na věčnost peklem, kde zahyne tělo, ne však duše hříšníka. Ne… och ne! Nemohl jsem přece ještě zemřít! 

Hrůzou jsem se rozkřičel.

 

_______

 

 

 

Někdo mě vzal za ruku. Ten teplý dotek mi umlčel křikem ochraptělé hlasivky. "Klid… už jsi v bezpečí." Čísi uklidňující hlas mě ovinul jako hedvábná přikrývka.

 

Otevřel jsem oči. Hleděl jsem nad sebou na černou rozmazanou skvrnu v bílých prachových obláčcích. Pomalu jsem otočil hlavu a uviděl jsem siluetu anděla. Dlouhé bílé vlasy mu splývaly na ramena a nebesky krásná tvář se na mne usmívala. 

 

Jsem v nebi...?

 

Pohlédl jsem opět nahoru a mlha z mých očí se pomalu roztáhla. Uvědomil jsem si, že se dívám do velkého zrcadla, sám na sebe, ležícího v bílých peřinách. Tohle přece důvěrně znám! Otočil jsem se zpět k andělovi a několikrát jsem zamrkal, než se mi zaostřil zrak.

"Luciusi…?" vydechl jsem překvapeně.

 

"Severusi…“ Lucius sebou cukl, jako by chtěl přiskočit ke mně, v poslední chvíli si to ale z nějakého důvodu rozmyslel a zůstat stát na místě. 

 

Sním, či bdím? Nebo jsem opravdu v ráji? Pokud je tohle ráj, v příštím životě budu knězem. 

"Co se..." namáhavě jsem ze sebe vypravil.

 

"Jsi u mne, Severusi. Žiješ." V jeho hlase jsem rozeznal skrývané emoce.

 

Není to sen. Ani žádný ráj. Je to něco mnohem lepšího. Je to skutečnost. Jsem znovu s Luciusem. Do hrudi se mi nahrnul mohutný příval emocí. Chtěl jsem mu tolik toho říct a nevěděl jsem, kde začít dřív. 

"Luciusi-"

 

"Jak dojímavé," přerušil mě něčí chladný hlas. „To by snad stačilo.“

 

Ohlédl jsem se tím směrem a přimhouřil oči do šera místnosti. V rohu v křesle seděl lord Voldemort a štíhlými prsty netrpělivě bubnoval po dřevěném opěradle. Zamračeně nás pozoroval.

"Můj Pane," hlesl jsem. Uvnitř hlavy se mi rozezněl hlas. Jsem opravdu rád, že jsi živý, můj milý příteli.

 

Pá zla vstal a přistoupil ke mně. Učinil jsem chabý pokus vylézt z postele, ale zjistil jsem, že jsem úplně nahý.

 

"Jen zůstaň ležet, Severusi, potřebuješ odpočívat." Pohlédl k Luciusovi a panovačným hlasem mu vydal příkaz. "Nech nás o samotě."

 

Lucius se otočil a rychle odešel. Místnost ochladla jako hrobka. Pán zla si přisunul židli k mé posteli, sedl si, přiblížil tvář k mé a naléhavě se mě zeptal. 

"Co si pamatuješ jako poslední, Severusi?"

 

Ta otázka mě zaskočila. Snažil jsem se rozpomenout na poslední okamžiky předtím, než jsem se tady probudil. Přemýšlení mě bolelo, jakoby mi na mozek tlačil velký nádor.

 

"Já nevím… Regulus… ano… Regulus Black odešel," vzpomněl jsem si konečně s námahou. "Je tady?" Nedočkal jsem se žádné odpovědi, zato jsem postřehl záblesk uspokojení ve tváři Pána zla.

 

„Říkal ti, kam jde? “ naléhal na mne další podivnou otázkou.

 

Zavrtěl jsem hlavou. „Ne, Pane.“

"Řekl ti, co chce udělat?"

"Ne, Pane." Byl jsem zmatený z toho, proč se ptá mne a ne přímo jeho.

 

Voldemort mě upřeně pozoroval. "Prozradil ti něco... zvláštního? "

 

"Zvláštního?“ pohlédl jsem na něj nechápavě. Jeho neobvyklým otázkám jsem vůbec nerozuměl. „Co se vlastně stalo? Proč jsem tady?" Začal jsem z té šílené nevědomosti panikařit.

 

Odpověz! Hlavou mi náhle proletěla cizí myšlenka jako projektil střelné zbraně.

 

„Ne, nepamatuji se na nic!“ vykřikl jsem vylekaně.

 

Pán zla se mi pronikavě zadíval do očí a po chvíli s uspokojením poznamenal. "To máš velké štěstí, Severusi. Opravdu jen velice nerad bych tě musel zabít." Bez jakéhokoliv dalšího vysvětlení se zvedl a beze slova opustil místnost.

 

Zíral jsem na dveře, kterými zmizel a v hlavě jsem měl naprostý chaos. Neměl jsem čas na tím přemýšlet, protože dovnitř vešel Lucius. Místnost se opět rozzářila, jakoby do ní vstoupil bůh slunce. Rychle přiběhl ke mně a sevřel mě v náručí. Tak mocně, že jsem se nemohl nadechnout. 

"Severusi… můj bože, Severusi…" šeptal mi donekonečna mé jméno do vlasů.

 

Pevně jsem ho k sobě přitiskl a zavřel jsem oči, každou buňkou svého těla jsem vnímal tento okamžik, o kterém jsem už nedoufal, že ještě někdy přijde.

 

Lucius mi celý rozrušený pohlédl do tváře a nemusel vůbec promluvit. Jeho oči mluvily za něj. Vyčetl jsem v nich omluvu, radost, ale i strach. Pak se jeho rty splašily a zasypávaly celou moji tvář tisícem polibků, které mi za ty poslední měsíce dlužil.

 

Když částečně splatil svůj dluh, trochu se odtáhl, ale jenom tak, aby mi mohl zblízka hledět do očí. Já sám jsem se nemohl nasytit pohledu jeho očí barvy zimní oblohy, o kterých jsem celé ty měsíce snil.

 

"Chci ti vysvětlit-" začal jsem, ale má slova zanikla v jeho ústech. Zmocnil se vášnivě mých rtů a já jsem v tu ránu zapomněl, co jsem mu to chtěl říct. Jeho polibek chutnal po skotské a neztratil vůbec nic ze své pověstné divokosti. Zabořil jsem prsty do jeho jemných vlasů a prožíval jsem svůj nejšťastnější okamžik v životě.

 

Po nekonečně dlouhé době se Lucius neochotně odtáhl od mých rtů. "Nic mi nemusíš vysvětlovat, Severusi. Objevil jsem v myslánce tvé vzpomínky z chrámu a z Voldemortovy pracovny. Viděl jsem, co ti udělal a k čemu tě přinutil," odpověděl tiše a sklonil hlavu. "Odpusť mi, že jsem ti nevěřil."

 

Vydechl jsem úlevou. "To ti ale trvalo přijít na to."

 

"Můžeš mě za to potrestat," zaškemral s úsměvem.

 

Rozesmál jsem se. "Samozřejmě, že tě potrestám, zasloužíš si to. A už mi to i chybělo," přimhouřil jsem oči.

 

Vzal mi ruku do dlaně. „Ty jsi věděl, že to nejsem já, že ano?“

 

„Věděl. Znám tě tak dokonale, že mě ani Pán zla nemohl oklamat.“

 

„Byl jsem hlupák, když jsem si myslel, že jsi mě zaprodal. Byl jsem tak zaslepen bolestí, že jsem si neuvědomil, že jsi mě zabít nemohl. Pak mi to došlo,“ pohladil mi jizvu, klikatící se mi kolem zápěstí, která symbolizovala život nebo smrt nás obou.

 

„Příště už na to laskavě nezapomeň.“

 

„Nezapomenu,“ usmál se na mne a políbil mě na rty.

 

Zvážněl jsem. "Co se vlastně stalo? Jak jsem se sem dostal?"

 

"Ty to nevíš?" Ve tváři se mu usadil ustaraný výraz. "Pán zla mě v noci nečekaně povolal do domu Blackových. Když jsem se tam přemístil, v domě byl velký zmatek. Povídalo se, že jsi umřel,“ zachvěl se mu hlas. "Pán zla byl s tebou zavřený v pokoji, nikdo tam nesměl. V domě byla cítit velice silná magie." 

 

„Kde se tam vzal Pán zla?“ nechápal jsem.

 

„Řekli mi, že tě bez života do domu přemístil Krátura a že chvíli nato se tam objevil Pán zla a poručil jim, aby ho nikdo nerušil.“

 

"Pokračuj!" řekl jsem netrpělivě.

 

"Po nekonečně dlouhé době nejistoty a čekáni Pán zla konečně přišel dolů a oznámil nám, že žiješ. Vyzval mě, abych tě vzal k sobě a postaral se o tebe. Doprovodil nás na Manor. Čekal tady několik hodin, až se probudíš." Odtáhl se, aby mi dobře viděl do tváře. "Co se ti vlastně stalo, Severusi?"

 

Chvíli jsem zmateně vstřebával, co mi sděloval. "Nevím, nevzpomínám si," bezradně jsem na něj pohlédl. "Regulus to ale bude nejspíš vědět." Vyskočil jsem z postele, mé zesláblé nohy mě však neunesly, podlomily se mi jako zlomené sirky a kdyby mě Lucius pohotově nezachytil, sesypal bych se na zem.

 

"Je ti, doufám, jasné, že nikam nepůjdeš," řekl přísným hlasem Lucius a zatlačil mě zpátky do postele. "Nikdo neví, kde Regulus je. Čekají, že jim to řekneš ty."

 

"Ale já to nevím," řekl jsem zmateně. "Odešel s Kráturou," vzpomněl jsem si.

 

"Ten zatracený starý skřítek blábolí akorát samé nesmysly. Je to blázen."

 

"Co říká?"

 

"Něco jako… utopil se… utopil se. Přitom ses neutopil, vždyť tě zachránil, díky bohu. Říkám, že to nemá v hlavě v pořádku."

 

„Proč bych se, pro Merlina, měl utopit?“ pohlédl jsem na něj překvapeně.

 

"Pusť to z hlavy a nemysli na Reguluse," poznamenal se špetkou žárlivosti v hlase. "Užívej si, že jsme konečně spolu," sklonil se ke mně a polechtal mě špičkou jazyka pod uchem.

 

Z hrdla se mi vydral vzdech. Má pravdu. Teď mám u sebe Luciuse, jediného člověka, na kterém mi skutečně záleží a tuto chvíli si nenechám ničím zkazit. Konečně jsme spolu a tuto šťastnou chvíli, o které jsem snil dlouhé měsíce, si chci teď vychutnat plnými doušky. 

"Pojď ke mně," zašeptal jsem.

 

Přimhouřenýma očima jsem ho žádostivě sledoval, jak se svléká, jak provokativně odkládá jednu část drahého oblečení za druhou, vědom si toho, že se dívám, až zůstal stát přede mnou úplně nahý. Vzrušovalo mě to tolik, že jsem měl co dělat, abych hned nevyvrcholil. A pak mi došlo, že já se svlékat nemusím.

"Proč jsem nahý?"

"Tím líp, ne?" usmál se, vklouzl ke mně pod přikrývku a přitiskl své tělo k mému. Bylo přímo elektrizující a rozechvělo i ten nejdrobnější sval na mém těle. "Sám jsem tě svlékl." Putoval dlaní po mé hrudi a podrobně mapoval moji kůži jako mořeplavec, objevující nové světy. Jeho rty každý nově objevený ostrůvek mé pokožky laskaly rty a jazykem. 

"Chyběl jsi mi, Severusi," šeptal vzrušeně do mé kůže. "Nedovedeš si představit, jaká muka jsem prožíval, když jsem myslel na to, že spíš s tím Blackem."

 

Přivíral jsem slastně oči a vychutnával jsem si jeho prsty, měkké a teplé jako hadí kůže, jeho vlhké rty na mé bradavce, omamnou vůni jeho vlasů, jakou přivane letní vítr z luk, sladkou bolest, když mě nechtěně škrábl masivním prstenem na hrdle a jeho hbitý jazyk, který mi slízal kapku krve z ranky. 

"Ty jsi taky nedržel celibát. A co hůř, podváděl jsi mě se svou vlastní ženou." Zabořil jsem ústa do jeho vlasů, abych v nich skryl potměšilý úsměv.

 

"Už zase začínáš?" Kousl mě do bradavky a hned poté ji vtáhl mezi rty. "Se ženami se to nepočítá jako nevěra," v jeho hlase se ozýval tichý smích.

Sykl jsem slastnou bolestí. "Proč jsi mě vlastně svlékl? Přiznej se, že jsi mě chtěl zneužít, když jsem byl v bezvědomí," dobíral jsem si ho trochu.

 

Lucius přerušil své putování jazykem do mých slabin a zvedl hlavu. "Byl jsi celý promáčený až na kost."

 

Promáčený? Než jsem stačil tento nečekaný poznatek zpracovat, pohltilo mě vzrušení tak silné, že vyplavilo z mé mysli všechny zbytečné myšlenky a všemi svými smysly jsem se soustředil pouze na neskutečné orální umění, které Lucius předváděl v mém hořícím klíně. Zrovna mi došlo, o co jsem celý ten půlrok přicházel. Ne že by byl Regulus nějaký břídil, naopak, na svůj mladý věk je zkušený až moc, ale Lucius je prostě v tomhle mistrem světa.

 

Vykřikl jsem a roztřásl jsem se po celém těle mohutným přívalem rozkoše, jako bych doteď držel přinejmenším půl roku celibát. Přitom s Regulusem jsme se milovali teprve před pár hodinami. Skutečně je to jen pár hodin? Tuto otázku jsem odložil na později, teď mě zaměstnávaly příjemnější věci.

 

„Chyběla mi tvá ústa,“ zapředl jsem, když jsem byl schopen ze sebe vydat slovo.

 

"Jenom ta?" zachechtal se a přesunul se nahoru ke mně. „Chtěl jsem, aby věděl, o co jsi přicházel,“ ušklíbl se trochu samolibě.

 

Pochopil jsem, že mi tím chtěl dokázat, že je lepší než Regulus. To ale vůbec nemusel. I bez toho jsem to moc dobře věděl. 

„Zrovna jsem ti chtěl říct to samé,“ zapředl jsem a překulil jsem se na něj. 

 

„To máme co dohánět,“ uculil se a políbil mě, jeho polibek chutnal po mém semenu.

 

Všiml jsem si, že má nepolevující erekci. Potajmu jsem se pousmál, tohle mi vážně chybělo. „Myslíš, že se na nás Pán zla teď kouká v té své věštecké kouli?“ pošeptal jsem mu do ucha s tichým smíchem a sklouzl jsem mu rukou do slabin.

 

„Jen ať mi závidí,“ zašklebil se Lucius škodolibě.

Sedl jsem si na jeho stehna a dráždivě jsem si otíral svůj penis o ten jeho. Lucius sáhl do nočního stolku a podal mi lahvičku s lubrikačním gelem. V jeho zastřených očích hořela dychtivost a nedočkavost na to, co si tak dlouho odepíral.

  

Než jsem mu pomazal špičku penisu lubrikantem, sklonil jsem se nad jeho klínem a s požitkem jsem si vzal jeho žalud mezi rty a pomazlil jsem se s ním. Lucius zasténal jako malá děvka. Chvilku jsem ho potrápil a vydráždil až k zbláznění, ale nemínil jsem ho ústy dovést až k vrcholu. Alespoň zatím ne. Mám teď s jeho penisem jiné plány. Rozkročil jsem se nad jeho boky a pomalu jsem dosedl na jeho pevnou erekci. Oba jsme jednohlasně zasténali sladkou rozkoší z našeho těsného spojení.

 

Po měsících odříkání jsme opět splynuli v jedno tělo, on ve mně, já na něm. A pokud nás Pán zla teď skutečně sleduje, jen ať vidí, že sex není jen o násilí a bolesti a že se dá prožívat i nádherně.  

KONEC

pokračování v povídce

Vendeta