Vyvrženci pekla 16: Vyhnání z ráje

16. část:

Vyhnání z ráje

    Rozrážel jsem jedny dveře za druhými, nahlížel do všech pokojů a zoufale volal Luciusovo jméno. Neozýval se. Přepadl mne tísnivý strach, stahující mou hruď jako svěrací kazajka. Proběhl jsem loveckým salonkem se skálou místo zdi a výstavnou expozicí desítek druhů vycpaných dravců a savců na její plošinách. Vyběhl jsem po točitém vyřezávaném schodišti do patra.

    Vešel jsem do svého pokoje. Na podlaze se válelo červené jezdecké sako. Na stolku u postele se leskl Luciusův prsten s černým obsidiánem. Postel byla ještě pořád uválená a na matraci se leskla velká zaschlá skvrna po lubrikačním gelu, hned vedle zbytky spermatu. Od té chvíle, co jsem před pár hodinami tento pokoj opustil, zde očividně nikdo nebyl. Bylo podezřelé, že Lucius ještě nepřikázal domácímu skřítkovi, aby ten nepořádek uklidil.

    Ve zlé předtuše jsem jako smyslu zbavený vtrhl do Luciusova pokoje. Na stole plápolaly plamínky z rozžatých svící v pětiramenném svícnu, pokoj byl však prázdný. Stejný nepořádek. Postel sice nedotčena, zato se na ní válela spousta Luciusova oblečení. Košile, svlečena i s vázankou, bílé rajtky, na zemi pohozené jezdecké boty. Šatník dokořán otevřený a zpřeházený. Všude po leštěné podlaze rozbitý drahý porcelán a sousta věcí, jejichž původní místo vystavení bylo zcela jinde, než na zemi. Stál jsem jako přikovaný ve dveřích a sledoval tu spoušť.

    "Pán se moc zlobil, když jste odešel," ozval se tenký hlas za mými zády. Otočil jsem se. Domácí skřítek Failon, alespoň jsem si myslel, že je to on, přes to množství čerstvých náplastí jsem ho ani nemohl poznat, byl celý pomlácený, jakoby se zřítil ze schodů a průhlednou kůži v místech, které nezakrývaly flastry, měl posetou modřinami.

    "Co se tady stalo?" zařval jsem na něj. "Kde je tvůj pán?"

    "Pán měl velký vztek, když jste odešel. Rozbíjel všechno a zmlátil Failona. Křičel a velice proklínal a zatracoval svého Pána. Neuctivě o něm mluvil a přivolal na sebe jeho hněv."

    Chytil jsem ho jednou rukou za cáry hadrů visící mu na vyhublém těle a nadzvedl do výšky. "Kde je teď?"

    "Pán měl návštěvu. Muže v černém plášti s kápí. Nebyl to hodný člověk. Předal mu zapečetěný vzkaz od Pána zla a můj pán se pak rychle převlékl a šel s ním. Failon se moc bojí o svého pána," fňukal.

    "Kam odešli? Kde je ten vzkaz?" zajíkal jsem se.

    "Failon nic víc neví."

    Pustil jsem ho na zem. Vešel jsem do Luciusova pokoje a zabouchl jsem za sebou dveře. Hodil jsem se na postel, obličej zabořil do polštáře a rozvzlykal jsem se. Koho jsem to vlastně v tom prokletém chrámu zabil? Co když to… co když to… co když právě ten mnoholičný lektvar byla ta léčka? Co když to bylo mistrovské divadlo, které mne mělo zmást?

    Posadil jsem se a nevnímaje bolest z natrženého svalu mezi hýžděmi, začal jsem chladně uvažovat. Ne, to nemohl být Lucius. Všechna znamení na oběti hrála proti němu. Nejspíš teď někde popíjí s Goylem a Crabbem v malfoyském sklípku a dobře se baví. Zvedl jsem se z postele a přešel ke stolu. Rychle jsem na pergamen načmáral pár slov se žádostí o audienci u Brumbála a zavolal jsem skřítka. "Potřebuji tohle doručit do Bradavic."

    "Failon se o to postará, pane." Vzal ruličku a přemístil se.

    Došel jsem do koupelny a převrátil ji celou naruby, než jsem v tom množství krémů, kelímků a lahviček našel jakousi hojivou mast a bohatě jsem si ji nanesl kolem konečníku. Zíral jsem sklíčeně na svůj odraz v zrcadle a viděl ve svých očích zoufalství a beznaděj. Vymrštil jsem zlostí pěst a zrcadlo se roztříštilo na tisíc kousků. Ve skrýši za ním se objevila myslánka. Vzal jsem hůlku a zbavil jsem se několika svých vzpomínek z dnešní noci, které mi tížily hlavu. Vrátil jsem se ke stolu a ztěžka jsem dosedl na židli. Unaveně jsem si promnul kořen nosu a opřel jsem čelo do dlaní.

    Zrak mi padl na svitek pergamenu na stole. Měl rozlomenou pečeť s lebkou a hadem. Merline! Byl to tentýž vzkaz, který Temný pán včera večer psal a který měl Walden někomu doručit. Kdybych to jen tušil, že právě Luciusovi. Polil mě ledový pot.

    Vyplašeně jsem po něm sáhl a rozložil jsem ho. Hlasitě jsem zaklel. Byl úplně čistý. Pán zla použil inkoust, který nenávratně zmizí do několika vteřin po přečtení. Zklamaně jsem ho odhodil.

    Vedle něj ležel otevřený zápisník. Napjatě jsem po něm sáhl. Byl hustě popsaný drobným, úhledným rukopisem. Začal jsem číst.

Mám vztek, obrovský vztek! Pán zla si opět zavolal Severuse. Děsí mne představa, že ho zase uvězní a bude mučit a když ho pak propustí, nebude to už on. Změnil se, skrývá přede mnou nějaké tajemství. Už dávno to není ten můj malý princ.

    Zarazil jsem se. Och, Merline! Lucius svůj vztek, strach a bolest po mém náhlém odchodu svěřil pergamenu. Jak musel být zoufalý! Nemohu dál číst, je to soukromé. Zavřel jsem jej a odložil stranou. Nedokázal jsem však přinutit svůj zrak, aby po něm nepošilhával. Přistihl jsem své prsty, jak po chvíli opět rozbalují ruličku.

Mohu za to já, že je z něj Smrtijed. Upřímně lituji toho, že jsem ho seznámil s Mistrem. Bojím se, že ho ztratím a s panickou hrůzou pořád myslím na tento černý den. Nikdy jsem mu to neřekl, ale znamená pro mne víc, než si sám dokážu připustit. Kvůli němu zanedbávám Narcisu, rodinu, přátele, své povinnosti, zplození dědice.

    Zavřel jsem oči. Nikdy jsem tohle neměl číst. Lucius zásadně nedává najevo své city, skrývá je za maskou chladného, povýšeného, arogantního aristokrata a tak by to mělo i zůstat. Tato jeho slova jsou však plná emocí a nebyla určená pro žádné cizí oko. Byla to tajná zpověď nešťastného člověka, který své emoce nemůže vyjevit světu a tak je svěřuje pergamenu. Vypsal tady své nejhlubší pocity. Musel jsem ale číst dál, bůh mi to odpusť.

Dnes jsem souhlasil s něčím, co bych nikdy nebyl schopen udělat. Co jsem kdysi zažil na vlastní kůži, bezohledně, surově, bolestivě, a na co do smrti nezapomenu. Přestože to bylo proti mému přesvědčení, udělal jsem to pro něj.

    Ruka mi klesla. Och, bože, Luciusi! Proč mi o tom neřekl? Nikdy bych to na něm nepožadoval! Přesto k tomu svolil a teď jsem pochopil, jakou oběť tím musel přinést. Se sevřeným srdcem jsem četl dál.

To, co jsem však prožil se Severusem, mne nutí podrobně popsat mé pocity. Úzkost a strach mi stahovaly hrdlo, když jsem do něj zasouval ruku, hrozně jsem se bál, že mu ublížím. Za žádnou cenu jsem nechtěl, aby prožil to, co já tehdy dole. Vyžadovalo to bezmeznou důvěru nás obou. Neustále jsem pozorně sledoval jeho tvář a po celou dobu jsme byli spojeni očním kontaktem. Zmítal se někde mezi bolestí a slastí. Tiše vzdychal a šeptem mi napovídal, co mám dělat. Svaly se mi sevřely kolem zápěstí a jeho tělo se prudce zachvělo. Stehna se mu třásla a z plic se mu draly krátké, rychlé výdechy, samy o sobě tak smyslné, že jsem se sám vzrušil. Uchváceně jsem hleděl na svou ruku, ztrácející se hluboko v jeho těle. Lidská ruka je ten nejdokonalejší nástroj pod sluncem.

Naše zraky se setkaly. Přelila se mezi námi silná vlna pocitů, které jsme ještě nikdy nezažili. Byli jsme maximálně vzájemně propojeni, fyzicky i duševně, víc, než kdykoliv předtím. Oči se mu leskly jako broušený obsidián a vyzařovaly tolik vděčnosti, že jsem ani na vteřinu nezalitoval, že jsem se k tomu dal přemluvit. Pro tuto pomíjivou chvilku to byl opět můj malý princ.

Pak mi dal další pokyn a dlaň uvnitř jeho těla se mi svírala v pravidelném rytmu do pěsti. Uchváceně jsem sledoval slastnou křeč v jeho zrůžovělém obličeji, třepetající se řasy na chvějících zavřených víčkách, kapičky potu, stékající mu v potůčcích na spánky, pootevřená smyslná ústa a vzrušené vzdechy, deroucí se z nich na povrch. Bylo opojné být tím, kdo mu tuto rozkoš způsoboval. Z plic vydechl nádherně nemravný výkřik a jeho tělo se svíjelo v slastné křeči orgasmu. Byl jsem naprosto fascinován jeho projevem. Plný emocí z tohoto zážitku jsem byl rozhodnut svěřit se mu do rukou, abych to taky prožil.

Co nejopatrněji jsem vytáhl z něj ruku a sledoval jeho oči. Jeho černočerné oči, temné jako nejzvrácenější zákoutí lidské duše, hluboké jako oceán, dvě vzácné černé perly na jeho dně. To propojení vzájemné bezmezné důvěry zpečetilo náš osud a rozhodlo o naší budoucnosti. Miluji ho. Oddanou, bezmeznou, zakázanou láskou. Nedokážu to už déle v sobě dusit a přetvařovat se. Řeknu mu vše. Řeknu to všem. Co na tom, že jsem Malfoy. On je pro mne mnohem důležitější než jméno. Vím, že se tím odsoudím k vyhnanství. Ale na něm mi záleží víc, než na mém vlastním životě. Kvůli němu opustím Narcisu. Kvůli němu obětuji svoje-

Slyším zezdola nějaké hlasy. Můj malý princ se vrátil…

    Zhluboka jsem se nadechl a zavřel jsem oči. Život mi uštědřil spoustu tvrdých ran. Přežil jsem smutné dětství s tyranským despotou, zabil jsem desítky nevinných mužů a žen, slyšel jsem jejich smrtelný nářek. Nezlomila mě mučidla ani krutost Pána zla. Nezdolala mne moje rozpolcená duše, pronásledující mne v mých nejhorších můrách. Nic z toho mně nedokázalo zlomit.

    Obyčejný zažloutlý pergamen však způsobil, že se mi kamenný krunýř kolem mého srdce rozdrolil na prach a osvobozené srdce se roztlouklo v prsou jako na poplach. Emoce, které by v něm správně být neměly, se mi jako vichřice proháněly uvnitř hrudi, hledaly skulinku, kudy se prodrat na povrch. S obrovskou námahou jsem se je snažil držet pod kontrolou.

    Pečlivě jsem odložil zápisník na místo, odkud jsem jej vzal. Opřel jsem rozpálené čelo na sepnuté dlaně na stole a sílou vůle ovládal ten zmatek, který zmítal mým tělem. Obrovský zmatek z toho, že mne, Severuse Snapea, dokáže někdo takhle milovat. Z toho, že mi kdesi hluboko uvnitř tryskají emoce, explodující pocity, které jsou zrcadlem toho nejcennějšího v mé rozervané duši.

    Dokud z ní tryskají, má duše ještě pořád žije. Dokud mám schopnost něco cítit, ještě pořád jsem člověkem.

_______

    Přemístil se na Manor, Lucius ale nebyl ani tady. Rozhodl jsem se na něj počkat, dokud se nevrátí. Zoufale jsem se snažil zaplašit dotěrné myšlenky, jaký podlý trik to na nás Pán zla vymyslel. Po několika hodinách čekání se vzduch uprostřed místnosti zachvěl a zhmotnil do lidské postavy.

    "Luciusi!" Z hrdla se mi vydral chraplavý výdech se směsicí úlevy, radosti a štěstí. Bouře emocí opět zabubnovala pěstmi zevnitř na hrudní kost. Nejradši bych ho pevně objal a přitiskl na hruď, ale to jsem nemohl. Nechtěl jsem, aby se dovtípil, že jsem nahlédl do jeho psaní.

    Pohlédl na mně. Odměřeně, znechuceně, s odporem, jako na posledního špinavého sluhu. Rty povýšeně ohrnuté jako rukávy u košile, bradu vysoko zdviženou. V pohledné tváři se mu trvale usadil výraz pohrdání.

    Levé obočí se mi zaškubalo ve zmatku. Pohrdání, povýšenost ano. Ale ten odpor mi tam vůbec neseděl. Popravdě, čekal bych, že mě rozmačká v náruči. Očividně ale po tom netoužil. 

    Okamžitě jsem poznal, proč ho přemístění tolik oslabilo. Jevil nesporné známky vyčerpání po mučení Cruciatem. Dýchání mu dělalo potíže, jasná známka toho, že mu krev ještě pořád vřela a tělo trpělo čerstvými dozvuky po kletbě, kterou musel prožít teprve nedávno.

    Zapotácel se a instinktivně natáhl ruce, aby se něčeho zachytil. Nedbaje na ostrou bolest, která mě bodla mezi hýžděmi, skočil jsem mu na pomoc. Ztěžka se opřel o opěradlo křesla u krbu a než jsem k němu stihl doběhnout, pevně svíral svou hůlku.

    "Nepřibližuj se ke mně, bastarde!" zasípal namáhavě.

    Ztuhl jsem uprostřed kroku. Jeho nemilosrdná slova vykouzlila neviditelnou bariéru mezi námi. Ruka se mu neuvěřitelně třásla a špička hůlky kmitala jako křídla kolibříka. Chlad, sálající z jeho ocelového pohledu, roztřásl mé kosti. Nevěřícně jsem sledoval ty ledové oči, ve kterých nebylo ani památky po hlubokém citu z jeho zpovědi.

    Navzdory jeho varování jsem udělal krok dopředu. "Luciusi, co se-"

    Umlčel mne kletbou, která mne vymrštila do prosklené vitríny. Narazil jsem zády do ní a i bez použití kouzla jsem z ní udělal slušnou hromadu střepů. Překvapeně jsem na něj pohlédl.

    "Co to děláš? Co se sakra děje?" V hlavě jsem měl totální chaos.

    Oplatil mi pohled, chladný, odtažitý, nedůvěřivý, až mne ta ledová sprška z něj zamrazila na zádech. "Jsi překvapen, že žiju, že ano, ty hajzle," zasyčel už docela zřetelně. Úporně se snažil udržet se na nohou. Přivřel nenávistně víčka a jeho rty opovrženě něco šeptaly. Ne, nemohl jsem se splést. Hrůzné slovo, které do nekonečna opakoval, mě bodalo do srdce jako osten pouštního štíra. Zrádce, zrádce, zrádce…

    Zavřel jsem oči. Jako v mrákotách jsem pomalu začínal chápat důvod Luciusova nepřátelského chování. Musel jsem zjistit, co všechno ví. Soustředěně jsem mu pohlédl do očí, a ještě mnohem hlouběji. Jeho široce otevřené zřítelnice mě pohltily jako kámen na hladině vody.

Na dřevěné lavici v koutě ponuré cely seděl muž. Tvář, skrytou za prameny dlouhých světlých vlasů měl zabořenou v dlaních. Ztichlou chodbou se neslo občasné sténání a kvílení dalších uvězněných obětí. Cvaknutí zámku u vchodu do podzemí vyrušilo muže z hlubokého přemýšlení. Zvedl hlavu a pohleděl do temné chodby za mřížemi. Za kovovými tyčemi se naráz objevila šklebící se pobledlá tvář Pána zla. Mříž se dokořán otevřela a on vstoupil dovnitř, v patách se svými věrnými Smrtijedy, táhnoucími jakési tělo. Pán zla vkráčel dovnitř majestátně jako bůh. Široký rukáv pláště si přidržoval u nosu. Světlovlasý kouzelník padl na kolena.

"Zneuctil jsi mou osobu, Luciusi," přešel čaroděj hned k věci, aby měl záležitost co nejrychleji vyřízenou. "Nezajímá mne, jak je tvůj rod starý, mocný, slavný a bohatý. Neopravňuje tě to rouhat se svému pánovi! Jsi můj sluha, nic víc!" zavrčel výhružně. "Budeš za to potrestán!" Trhnutím hlavy pokynul Smrtijedům. Vešli do kobky a shodili na zem bezvládné tělo.

Lucius vytřeštil oči na muže na zemi. Na muže, který měl jeho tvář. Vyhaslé šedé oči upřeně zíraly do kamenného stropu. Musel být mrtev krátce, neprojevoval ještě žádné známky posmrtné ztuhlosti. Přesto se v jeho nehybném obličeji křečovitě zachvěl sval. Luciusův vyděšený zrak spočinul na hrudi mrtvoly, prosáklé krví.

"Král je mrtvý! Ať žije král!" zasmál se zlovolně Pán temna. "Pro tvého vraha bude velikým překvapením, když zjistí, že nezabil pravého Luciuse Malfoye," škodolibě se ušklíbl. "Láká tě zjistit, čí ruka ti vzala život?"

Lucius nereagoval, jen tupě zíral na mrtvé tělo na kamenné podlaze. Přímo před jeho očima se najednou tvář muže na zemi začala proměňovat. Dlouhé světlé vlasy se rychle zkracovaly, až dosáhly krátkého sestřihu z tmavých vlasů. Bledou pleť vystřídal trvale opálený odstín. Hezké rysy obličeje se v křečích změnily do tuctové tváře. Proměna byla dokonána. Na zemi zůstalo v klidu ležet tělo Edgara Bonese, bezvýznamného Luciusova bývalého spolužáka z Havraspáru. Možná tak nedůležitý za svého života nebyl, Pán zla by se s bezcennou nulou nezabýval.

"Láká?" zeptal se znovu Temný pán. V široké dlani držel křišťálovou kouli. Přistoupil ke klečícímu Luciusovi a prsty přejel po hladkém skle. Uvnitř koule se rozvířila bílá mlha, a když se rozptýlila, ukázala výjev.

"Dívej se!" rozkázal Voldemort s chladnou zlomyslností.

Lucius Malfoy byl proti své vůli přinucen nahlédnout do nedávné minulosti. S vyděšenýma očima zíral do Severusovy kamenné tváře a nevěřícně sledoval, jak jeho ruka nelítostně probodla srdce jeho dvojníka. Jeho srdce.

Pán zla pohybem ruky smazal hrůznou scénu a jízlivě se zasmál. "Každý má svou cenu. Varoval jsem vás, že láska nemá místo v citech Smrtijeda. Každý ji dřív nebo později zradí. Láska je jen povrchní cit," odfrkl pohrdavě. Schoval kouli do pláště a ze záňadří vytáhl bílou hůlku. Otočil voskový obličej ke Smrtijedům.

"Odneste tu páchnoucí zdechlinu!" ukázal s odporem na mrtvé tělo. Začal pomalu kroužit kolem klečícího Luciuse, jakoby nevnímajícího realitu a apaticky zírajícího do místa, kde ještě před chviličkou ležela oběť. Pán zla ho laskavě nechal chvíli vstřebávat tu děsivou skutečnost.

"Dávej si pozor, můj nejdražší Luciusi, aby ta nedávná minulost, kterou jsi teď zahlédl, nebyla i tvou brzkou budoucností." V očích se mu zablýskalo, když natáhl kostnatou ruku a tenké rty mu pokřivil samolibý krutý úsměv, když ze špičky jeho hůlky vyšlehl klikatý blesk. "Crucio!" zašeptal blaženě.

    Celý tento děsivý výjev z Luciusovy vzpomínky trval pouhých pár vteřin, přesto ho můj nitrozpyt zbavil posledních zbytků sil. Hůlka mu vyklouzla z ruky a s klapavým zvukem dřeva o mramor se zakutálela pod pohovku. Lucius ztěžka dopadl do křesla a z plic se mu vydral dlouhý, namáhavý výdech. 

    "Jak jsi mohl…" zašeptal s nesmírnou bolestí v hlase.

    Šílený strach o něj přemohl můj děs z toho, co jsem zahlédl v jeho hlavě. Přiskočil jsem k němu a padl jsem na kolena vedle křesla. Chytil jsem jeho ruku do svých dlaní. Chystal jsem mu říct, že bych ho nikdy nedokázal zabít. Že jsem si uvědomil hloubku svých vlastních citů k němu. Že pokud bych měl volit mezi věrností Pánovi zla a jím, bez přemýšlení bych Pána zla zradil.

    "Luciusi, musím ti říct-"

    "Táhni do hajzlu!" zachroptěl. Učinil slabý pokus vytrhnout se z mého sevření a odstrčit mě. Byl však tak zesláblý, že jeho odpor vyšel nazmar. "Tak ty ovládáš nitrozpyt? Co všechno ještě přede mnou tajíš, ty parchante?" Do hlasu vložil kopec sarkasmu a pohrdání. Namáhavě zvedl nohu a odkopl mne od sebe. Rukou zašmátral na zem po hůlce. Přívaly nenávisti, valící se z jeho bolestí zakalených očí mne zcela ochromily. Nebyla v nich ani špetička citu.

    "Nech si to vysvět-"

    "Drž hubu!" přerušil mne ostře. "Neopovaž se ke mně přiblížit! Už nikdy! Nevěřím ti!"

    "Luciusi, věděl jsem, že to nejsi-" Další slova udusila nová kletba. Neviditelná síla mne strhla za límec, smýkla se mnou po dlažbě a vrhla mne tvrdě proti zdi. Kosti v těle se mi rozsypaly. Vzhlédl jsem. Ledová tříšť z Luciusova pohledu mne zmrazila na kost.

    Nedal mi žádnou šanci cokoliv říct. "Skončil jsem s tebou! Už navždy!" procedil mezi zuby. "A teď vypadni z mého domu a nikdy se nevracej!" Vyčerpaně se opřel do křesla a namáhavě dýchal.

    Chtěl jsem si jako už nesčetně krát sednout obkročmo do jeho klína, schoulit se do bezpečí jeho náruče, přiložit ucho na jeho hruď a poslouchat pravidelný tlukot v jeho prsou, vnímat jeho vůni, teplo z jeho kůže, oddat se té blaženosti, když mě obejmou jeho paže. Chtěl jsem mu šetrně prozradit to, co jsem prozradit směl. Chtěl jsem mu konečně přiznat i to, že ho miluji.

    Pak ale zasyčel to slovo. Slovo, které se mi zabodlo do srdce jako ostrá dýka. Ukrutná bolest z té rány mi bránila nadechnout se a sevřela hrdlo ledovými prsty.

    "Nenávidím tě!" Každou hlásku vyslovil zvlášť, aby zdůraznil jeho význam a sílu a jeho nádherné oči, teď plné zášti, mne odsoudily k vyhnanství a pouhému přežívání.

    Sklonil jsem hlavu na prsa. Ztěžkla mi jako olověné závaží. To kruté slovo bolelo víc než zběsilé tančení bičů po mých nahých zádech. Jeho nenávistný pohled mi vysál duši. Přinutil vzít na vědomí tu hrůznou skutečnost, že jsem právě ztratil jediného člověka, na kterém mi kdy záleželo. Jediný osudný okamžik rozhodl o tom, že se naše čtyřleté přátelství rozmělnilo na prach. Zůstalo po něm jen prázdné místo v duši. Merline, jak křehká je hranice mezi láskou a nenávistí!

    Život se se mnou nikdy nemazlil a nedělám si iluze, že by to bylo někdy jinak. Mé úsilí Luciusovi vysvětlit, že jsme obětí Voldemortova spiknutí, se rovnalo marné snaze přenést hrad z písku holýma rukama. Vzhlédl jsem k němu pohledem plným zoufalství a beznaděje.

    Seděl v křesle, napjatá záda tiskl do opěradla, pěstěné nehty křečovitě zatínal do kožené opěrky, stehna se mu chvěla. V pobledlém obličeji špatně skrýval bolestný výraz, ne z fyzické bolesti, ale z té, která vyvěrala z jeho hlubin. Trpěl. Ne ale víc než já.

    "Luciusi, prosím…" šeptal jsem naléhavě a klečel u jeho nohou.

    "Nerozuměl jsi? Nechci tě už ani vidět! Jsi bezcharakterní vrah, schopný bez mihnutí oka zabít i svého přítele! Voldemortova loutka, bez vlastní vůle, bez špetky citu, bez srdce! S přetvářkou v našem vztahu a pohrdáním mých citů! Táhni už z mého života!"

    V hlavě mi duněla jeho krutá slova. Prudce jsem se postavil, chytil jsem ho pod krkem a přitiskl jsem ho hluboko do sametu.

    "Možná máš v něčem pravdu, Luciusi, ale v jedné věci se hodně pleteš. Nikdy jsem se nepřetvařoval ve vztahu s tebou a nikdy jsem nepohrdal tvými city!" Vztek se mi dral zatnutými zuby ven. "Přestože mi teď nevěříš, chci ti říct, že tě… že tě…" Slova mi uvízla v krku. Za této situace už nemělo význam přiznat se mu, že ho miluji. "… že tě nemohu nikdy zabít. Příliš mi na tobě záleží." Poslední slova jsem zašeptal tak tiše, že je přehlušil praskot ohně v krbu.

    Odstrčil mi ruku z krku a nadechl se. "Viděl jsem, jak jsi tomu člověku... mně... bez litosti vrazil dýku do srdce!" spálil mne pohledem za přivřenými víčky. "Zradil jsi naše Conspondeo. Zradil jsi naši krevní přísahu a neporušitelný slib. Už-tě-nikdy-nechci-vidět. Táhni-pryč!"

    Než ode mne odvrátil tvář, zahlédl jsem, jak se v jeho obličeji mihl stín. Stín bolesti… rozpolcenosti… nerozhodnosti? S nadějí jsem čekal, že mne zastaví. Že mi řekne, že svá slova nemyslel vážně. Že se mi to všechno jenom zdálo a já se probudím z další noční můry. Nic víc neřekl.

    Odtáhl jsem se od něj. Měl pravdu. Jsem vražedná bestie. Přestože jsem věděl, že obětí nebyl Lucius, bezcitně jsem zanořil čepel do těla, na kterém jsem do posledního detailu znal každý záhyb, každý chloupek, každé jeho skryté znaménko. Zasloužím si své vyhnání z ráje.

    Lordu Voldemortovi se nakonec povedlo rozdělit nás. O to mu celou dobu šlo. Jeho opovrhování jakýmikoliv city, které vyžadoval i od svých poddaných, promyšleně spojil s krutým trestem pro nás oba. Teď každý z nás patří ne jeden druhému, ale pouze svému pánovi.

    Zvedl jsem se a poraženě jsem se došoural ke krbu. Mohl jsem se jednoduše přemístit a zmizet z Luciusova života. Radši jsem však uhasil plameny, sebral do dlaně hrst letaxu a vstoupil do krbu.

    Naše pohledy se ještě jednou spojily. Naposled jsem se utápěl v jeho nádherných, podmanivých očích. Přepadla mne silná nostalgie a dřív, než jsem se v nich zcela utopil, hodil jsem rychle před sebe letax. Nechci být sentimentální. Nepřežil bych.

    Zlomeným hlasem - dal jsem si záležet, aby dolehl až k Luciusovým uším - jsem vyslovil Tkalcovská ulice. Pohltily mne zelené plameny a definitivně odřízly od posledního skličujícího pohledu, připomínajícího oblohu před bouří a spoutávajícího mě ocelovými řetězy.

KONEC

třetí část tetralogie

Světlo v temnotách