Vyvrženci pekla 15: Spiknutí

 

15. část:

Spiknutí

"Žehnám tvým ústům, aby směly vyslovovat modlitbu k mocnostem temnoty! Žehnám tvému srdci, aby smělo cítit nekonečnou lásku k nejvyššímu Knížeti pekel! Žehnám tvým myšlenkám, aby cítily sílu moudrosti tvé víry!" Při vyslovování svých temných slov Velmistr kropil mé klečící tělo svěcenou vodou, aby mě očistil od negativní světské energie.

Do nosu mi pronikala omamná vůně purpurového éterického oleje z vonné lampy, umístěné v zadní části oltáře. Otupovala mé smysly a tvarovala mě do poddajné hmoty.

Klečel jsem na kamenné podlaze a pokorně přijímal blahořečení velekněze. Trpěl jsem však jako raněné zvíře. Neutuchající pálivá bolest v anální oblasti oslabila mé vnímání a nedokázal jsem se pořádně soustředit na rituál. Spíš, než o povýšení z novice na učně jsem nyní toužil po dóze s hojivou mastí.

Velmistr si celou noc vychutnával mé utrpení a prodlužoval obřad. Jeho magistr, Pán černého plamene, už před více než hodinou rozžal černé obřadní svíce v rozích oltáře, celebrant mě však nechal celou tu dobu klečet a trpět a dal přednost zasvěcování nových noviců. Až teprve teď, v posledních minutách těsně před půlnocí, dokud noc ještě ovlivňovala planeta Saturn, vládnoucí mému znamení, upřel své kruté oči za maskou na mne.

Rozezvučel se gong. "In nomine de nostri Satanas Luciferi exelsi!" Velmistr odřekl magickou formuli a těsně u mého čela mi elegantním pohybem levé ruky naznačil obrácený kříž. Jeho pobočník, Pán meče, mu s posvátnou úctou podal obřadní meč, na jehož čepeli byly po celé délce vyryté starodávné runy.

Nejvyšší kněz provedl tradiční rituál vzývání čtyř elementů a čepel meče naplnil silami čtyř přírodních živlů. Nejdřív položil ostří na pergamen a pomalu odříkaje kouzelnou formuli vzýval Zemi, ve stoupajícím kouři kadidla vyzval Vzduch, pak jeho špičkou prostupoval plamenem hořící svíce a vyvolal Oheň a nakonec přivolal přírodní sílu Vody, když ponořil hrot meče do svěcené vody.

"Touto temnou hodinou, za podpory sil, které drží tento svět pohromadě, stoupáš ve své hodností o jeden stupeň výš a stáváš se Učněm." Obřadní meč mi položil na levé rameno a několikrát mě s ním poklepal. "Získáváš právo účastnit se všech rituálů a kouzel, všech kongregací templu a také máš právo vystupovat na sabatech v kruhu." Rozevřel dlaň a kolem krku mi pověsil jakýsi rituální předmět. "Tento symbol a atribut věčně žijících božstev ať ti přináší novou sílu k životu a poskytne věčnou ochranu. Dávám ti nové jméno. Ode dnešní půlnoci jsi…" kruté oči v rudé masce se na mne dlouze upřely, "bratr Morsater".

Černá smrt. Vskutku výstižné řádové jméno. Položil jsem ruku na srdce a sklonil jsem hlavu hluboko na prsa na znamení vděčnosti. Zorničky se mi rozšířily děsem, když jsem pohlédl na talisman, houpajícími se mi na krku a uvědomil si jeho hrůznou symboliku. Na stříbrném řetězu visel egyptský kříž. Symbol věčného života.

Zvedl jsem prudce hlavu nahoru a pohlédl jsem mu do očí. Jeho pohled píchal jako trny divoké růže. Vyslal silnou neviditelnou energii, která mi lehce pronikla pod mozkové pleny a prozkoumávala jejich nitro. Narazila na hradby, které si můj mozek silnou vůlí rychle na obranu postavil. Strach mi ale vysál hodně energie a cítil jsem, že nedokážu dlouho odolávat. Promyšleným výpadem jsem odrazil jeho útok a prosákl hluboko do jeho lebky. Zorničky se mu nepatrně rozšířily překvapením.

"Jsi drzý, Morsatere!" zasykl mezi zuby tak tiše, že jeho šepot dolehl pouze k mým uším. Obrnil se proti mému výboji a zesílil své kouzlo. Nedbaje na jeho počínající vztek jsem mu jeho přepad zpětným odporem vrátil. Byl jsem rozhodnut nepustit ho dál a zintenzivnil jsem nápor na jeho hlavu.

Ani jeden z nás nepohnul jediným svalem, přitom se mezi námi odehrával mlčenlivý urputný boj. Úzký prostor mezi mnou a jím téměř jiskřil silnou magickou energií. Vzájemně jsme se snažili infiltrovat se jeden druhému do myšlenek. Já proto, abych zjistil, jestli je dnešní noc tou vyvolenou pro další rozdvojení mé duše. Že to skutečně plánuje, mi dal symbolicky najevo nilským křížem. On zase proto, předpokládám, aby zjistil, proč jsem se jeho darem vyděsil a co je příčinou mého náhlého vzdoru.

Hluboko uvnitř hlavy jsem ucítil tlak, jak se mé bariéry bortí a poskytují volný přístup k mým myšlenkám. Poraženě jsem ho pustil do hlavy. Byl lepší. Lepší a zkušenější. Znásobil mou zlost tichým, vítězným smíchem.

"Nasaď si masku!" zavelel chladně, když se dosyta nabažil svého vítězství. Počkal, až tak učiním, pak se otočil prudce na podpatku a odkráčel k oltáři.

"Přiveďte vězně!" zvolal hromovým hlasem a mávnutím ruky rozhoupal kadidelnici, visící nad mou hlavou. Její kyvadlový pohyb rozfoukával omamný kouř kadidla do prostoru a mámil mé smysly. Pán zla sebral od Strážce oltáře obětní dýku a pokynul mi rukou. "Přistup blíž, bratře Morsatere." Poslechl jsem.

Ze zadní lodi templu přiváděli dva zasvěcenci vzpírajícího se člověka. Bránil se tak úporně, že měli oba co dělat, aby ho udrželi. Ruce měl spoutané za zády a zpod černé kápě, natažené přes celou hlavu a halící mu tvář, vyluzoval nesrozumitelné zvuky. Bratři ho přivlekli až k veleknězi a surově ho přinutili před něj pokleknout. O dva kroky odstoupili a zaujali pohotovostní postoj, rozkročili se a zkřížili ruce na prsou.

Podle vlněného hábitu sepnutého kostěnou sponou jsem tipoval, že je to kouzelník a ne mudla. Muž - žena to s jistotou nebyla, neměla by tolik síly tak urputně se bránit - rezignovaně klesl na kolena a tiše čekal na svůj ortel. Velekněz mi vznešeným pohybem podal atham. "Napoj své bohy krví, Morsatere!" rozkázal.

Byl jsem zmatený. Při studiu pravidel a zákonů Řádu jsem, pokud vím, nikde nenarazil na to, že by povýšení doprovázel obětní rituál. Ovšem, je to Velmistr, který stojí na samém vrcholu této tajemné instituce a určuje její pravidla. Já jsem pouhá malá krysa na samém dně této stoky. Vykonavatel.

Tušil jsem, proč můj pán dnes v noci pozměnil tradice. Chystá se mě opět bez lítosti rozčtvrtit jako ulovenou zvěř. Chvějícíma rukama jsem vzal z jeho natažené dlaně stříbrnou zbraň. Studila jako horský ledovec.

Velmistr silným hlasem, rozléhajícím se až do zadní části chrámu, přísně promluvil. "Tento muž se provinil tím, že se rouhal a proklínal svého pána a bude za to potrestán!" Poodstoupil pár kroků, ale postavil se tak, aby mi dobře viděl do tváře. "Začni!" zavelel. Vězeň začal kňučet jako pes.

Sevřel jsem chladný kov v pravé dlani. Zrak mi sklouzl na třesoucí se zahalené tělo klečící pode mnou. Zběsile jsem přemýšlel nad nějakým plánem, jak Velmistrovi zabránit v tom, aby mou duši poslal do pekel.

"Sundejte vězni kápi!" zahřímal mohutný Mistrův hlas a upřel na mne tak soustředěný pohled, že mi málem propálil díru do temene lebky. Dva pomocníci přiskočili k oběti a strhli mu kápi z hlavy.

Na jeho záda spadl vodopád neposlušně rozházených dlouhých vlasů barvy přezrálé pšenice. Vlasů tak hebkých, jako nejjemnější přírodní hedvábí, tak jemných, jako vnitřní peříčka sojky, schovaná pod jejími křídly. Vlasů, které jsem si nesčetně krát nechával proklouzávat mezi svými prsty.

Kouzelník poplašeně zamrkal a vystrašeně se rozhlédl kolem. Zvedl smrtelně bledou tvář ke mně. Srdce mi sevřela trnová koruna a svět kolem mne se zastavil. Mé vidění se zúžilo do jednoho, jediného bodu. Do těch ocelově šedých oči. Ještě nikdy, nikdy za ta léta nebyly tak vyděšené, tak poražené.

Zachvátila mne panika tak mocná, že mi nůž málem vyklouzl z roztřesených rukou. Nevěřícně jsem zvedl oči ke svému pánovi. Pozoroval mne ostřížím zrakem. Ani jeho hrůzná maska nebyla tak ďábelská, jako ty kruté a nelítostné oči, neschopné žádného soucitu, které mu ze stínu kápě svítily jako dvě lucerny v nejzapadlejší tmavé uličce.

"Zabij ho!" zasyčel nelidsky, když se dosyta pokochal mým zděšením a varovně sevřel ruku v pěst.

Do slabin mi vystřelila ostrá bolest. Cejch se rozpálil jako pekelná výheň. Zkřivil jsem pod maskou obličej do úšklebku. Pochopil jsem, co mi tím naznačil, připomněl mi mou povinnost vůči Řádu a vůči němu. Pomalu otevíral pěst a bolest slábla. Bylo to zatím jenom varování.

Nechápal jsem jeho zvrácené myšlení. Proč zrovna Lucius? Osobní misí Pána zla přece je zbavit svět nečistokrevných kouzelníků a mudlů a ne likvidovat čistou krev a své nejvěrnější. Nechtělo se mi věřit, že by chtěl mou duši rozervat na úkor Luciusovy smrti. Smrt je příliš vysokým trestem za rouhačství. Anebo je to můj trest za to, že jsem odmítl být mu po vůli? Za to, že jsem se mu postavil?

Teď víc, než kdy jindy jsem si uvědomil, že sedmé přikázání satanského devatera sedí mému pánovi na tělo jako druhá kůže. Člověk je pouhé zvíře, někdy lepší, mnohem častěji však horší než ta, co kráčejí po čtyřech, tvor, jenž se díky duchovnímu a intelektuálnímu vývoji stal nejzkaženějším zvířetem na zemi.

"Zabij ho, nebo zabiju já tebe," naposled mě vyzval Velmistr.

Sklopil jsem zrak k Luciusovi. Trny, ovinuté kolem mého srdce, se nelítostně kolem něj utáhly, když jsem četl tu němou prosbu v jeho očích. V očích, které bych kdykoliv poznal, i kdyby se bez tváře vznášely v lihu v Mistrově zvrácené sbírce jeho obětí. V očích, podobajících se šedivým mračnům, nasáklým vodou a pojímajícím duše utopenců a sebevrahů, kteří jsou odsouzeni věčně putovat mezi nebem a zemi.

Strach sálající z jeho roztřeseného těla opanoval i mé smysly. Musel jsem si rychle vybrat, než mě opustí i ta špetka odvahy, která ve mně tiše skomírala. Můj život za jeho.

Velmistr soustředěně sledoval každý můj pohyb, každý záchvěv mého svalu. "Je tak těžké rozhodnout, kdo z vás dvou dnes v noci zemře?" zahřímal netrpělivě. "Než odbije půlnoc, chci znát tvé rozhodnutí!"

Zkoumavě jsem si prohlédl atham. Jeho rukojeť byla vykládaná broušenými rubíny, vyjímajícími se na bílém kovu jako krůpěje krve nevinných obětí, kterým během staletí její čepel probodla hruď. Na oboustranně broušené čepeli, lesklé jako zrcadlo a která se za okamžik zbortí krví, se mi znenadání objevil výjev.

Plápolající pekelný oheň, polykající mou černou duši, olizující mé svíjející se zčernalé tělo. Temnota. Temnota, která se bez pozvání vplížila do mého života. Zlověstná temnota, která mě pohlcuje jako černá díra a nutí mne dělat věci, které bych jinak nespáchal.

Rozhodl jsem se. Copak mohu volit jinak?

Oběma dlaněmi jsem pevně sevřel studenou rukojeť dýky a pomalu jsem natáhl ruce před sebe. Rychle jsem si v mysli přemítal anatomii lidského těla. Odhadoval jsem sílu rozmáchnutí, abych zarazil ostří co nejhlouběji do prsou a probodl srdce skrz, aby smrt přišla okamžitě a bolela co nejméně. Nasměřoval jsem špičku dýky na levou stranu hrudi mezi žebra tak, aby nenarazila na hrudní kost a nesklouzla po ní. Nechtěl jsem způsobit víc bolesti, než bylo nutné.

Upřel jsem zrak na Luciuse. Za stříbrnou maskou mne nemohl poznat. Šepotem, z kterého běhal mráz po zádech, zbaběle prosil o život. Až teď, když jsem slyšel, jak se jeho zoufalý šepot rozléhá po chrámu, jsem si uvědomil to mrtvé ticho všude kolem, přerušované pouze vrzavým zvukem rozhoupané kadidelnice těsně nad mou hlavou, zařezávajícím se hluboko do mozku jako ostří nože.

Hleděl jsem mu do očí, jako už tisíckrát předtím. Nebylo v nich ani památky po jejich pověstném chladu a povýšenosti, sálal z nich pouze strach a děs. Prosebně hleděl do těch mých, než se mi jeho vystrašený obličej v závoji krůpějí deroucích se ze slzných kanálků rozmazal.

Pohlédl jsem na Velmistra a pořád jsem doufal, že je to jenom nějaká jeho zvrácená zkouška mé odvahy a že to najednou na poslední chvíli zarazí. Nic se ale nestalo. Pozorně mě sledoval za rudou maskou a přísahal bych, že si zvráceně užíval má muka.

V chrámové věži se rozezněl zvon, odbíjející půlnoc. Každý jeho silný úder neúprosně ubíral čas, který mi zbýval. Zvedl jsem ruce výš, abych se pořádně rozmáchl a nedal smrti šanci, aby zabolela. Kdesi hluboko uvnitř zaseté sémě nenávisti vzklíčilo. Každičkým dunivým úderem kovového srdce na mosazný zvon mi lebka praskala víc a víc jako skořápka vejce rozmáčknutého v dlani.

"Ne! Ne! Prosím, ne!" vykřikl Lucius a prudce zvedl pravou ruku k obraně před mým úderem, až se mu vyhrnul rukáv. S hrůzou hleděl na špičku dýky, zapíchnutou do prostoru přímo nad jeho hlavou. Krčil se zbaběle k zemi a kňučel jako zpráskaný pes. Pryč byla jeho odvaha čelit smrti ve smrtijedských misích. Bylo mi ho najednou líto.

Zavřel jsem oči a zhluboka jsem se nadechl, abych sebral odvahu ke svému činu. Do plic jsem nasál štiplavý kouř myrhy, pálené na rozžhaveném kokosovém uhlí v kadidelnici. Dráždil mé citlivé čichové buňky a míchal se s vůní různých rostlin. A ještě něčeho povědomého. Zhluboka jsem nasál a ucítil jsem známou směs bylin.

Pohlédl jsem dolů na Luciuse. Rukou si pořád bázlivě chránil obličej. Musel jsem to udělat, i když jsem věděl, že budu za to nejspíš potrestán, v tuto chvíli mi to ale bylo úplně jedno. Strhl jsem si z obličeje masku a odhalil mu svou tvář. Koutkem oka jsem zahlédl, jak Velmistr udělal varovný krok dopředu, zůstal ale stát.

Přesně, jak jsem očekával, Lucius se díval na mne s překvapeným výrazem. Sklonil jsem se k němu a bez varování jsem polibkem, agresivnějším než jsem zamýšlel, zaútočil na jeho rty. Vtáhl jsem jeho jazyk hluboko do svých úst a líbal jej jako o život.

Otevřel dokořán své šedé oči a ohromeně pohleděl do mých rozšířených zorniček. Rychle jsem polibek přerušil a srdce se mi rozbušilo na poplach. Dvanáctý dunivý úder zvuku mosazného zvonu nemilosrdně odměřil můj čas.

"Jak dojemné!" ozval se pobaveně Pán zla. Nedal mi už ale šanci. "Dost už! Čas vypršel a má trpělivost obzvlášť! Zabij ho!" zahřměl.

Díval jsem se upřeně do těch odevzdaných šedivých očí. Narovnal jsem se a pevně jsem sevřel stříbrnou střenku athamu. Rozkročil jsem se, abych udržel stabilitu při úderu a taky vylepšil úhel bodnutí vůči klečícímu tělu. Všechny svaly se mi napjaly jako lano, na jehož druhém konci se vzpíná nezkrocený hřebec.

Zavřel jsem oči. Bylo těžké, velice těžké dívat se do tváře, která pro mne znamenala vše. Přátelství, pocit bezpečí a domova, které jsem nikdy předtím nepoznal. Jediného člověka na celém širém světě, který pro mne znamená vše, úplně vše, který mne miluje a kterého… miluji já.

"Dívej se, nebo ti přilepím víčka k čelu!" zasyčel nemilosrdně můj pán. 

Otevřel jsem oči. Vzduchem zasvištěl prudký pohyb mých paží. Úder byl silný, rychlý a nečekaný. Lucius nestačil ani hlesnout. Jeho tělo se naznak svalilo k mým nohám a s doširoka rozpřaženýma rukama zůstalo ležet na zádech. Z hrudi mu jako pahýl stromu, rozčísnutého bleskem, trčela třpytící se rukojeť obětní dýky. Osm a půl palců dlouhá čepel pronikla do jeho těla až po samou rukojeť, probodla plíce i srdce skrz a zastavila se o zadní žebra. Vlněný hábit rychle prosakoval krví a lepkavá hmota pod mrtvým tělem se rozšiřovala jako hustý lektvar z převráceného kotlíku.

Dlouhé světlé vlasy měl neposlušně rozházené kolem hlavy a dokořán otevřené oči upíral na to poslední, co ve svém životě uviděl. Mou tvář. Smrt přišla tak rychle, že se mu ani nestačily rozšířit zorničky hrůzou. Oči barvy rtuti vyhasly jako opuštěné ohniště a lesk se z nich pomalu vytrácel jako tma, kterou z černého lesa vyžene první rozbřesk.

Přestože jsem si myslel, že budu cítit bolest, necítil jsem ji. Všechny emoce světa přehlušila křičící nenávist v mém srdci a obrovské zklamání a rozčarování ze zmařených iluzí, které se jako rozbité sklo tříštily o chladnoucí tělo pode mnou.

"Výborně, bratře Luciferiáne!" zvolal spokojeně Velmistr. "Prošel jsi ohněm oddanosti a loajality ke mně a k Řádu a napravil sis svou reputaci rebela."

Klečel jsem pokorně u Mistrových nohou, upíral zrak na zaprášenou kamennou podlahu a zaháněl sklíčenost myšlenkou na to, kolik lidské krve už za ta staletí musela vsáknout a kolik bolesti a nářků toto obětní místo halí. Do nosní sliznice mi čpěl pach krve a smrti.

Můj pán přistoupil k Luciusovi. Ve tváři se mu zračil neskrývaný výraz odporu a pohrdání. Sklonil se a s vlhkým mlasknutím vytáhl dýku z jeho hrudi. Čerstvá krev stékala po čepeli a kapala na dlažbu. Velmistr přešel kolem mne a tiše a nekompromisně zavelel: "Následuj mne!" Prudce se otočil, gestem pokynul magistrovi ke svolení zhasnout obřadní svíce a oficiálně ukončil rituál. Rychlým krokem kráčel do zadní lodi templu, neohlížeje se, zda-li jdu za ním. Zvedl jsem se z kolen, naposled jsem sklesle zavadil pohledem o mrtvé tělo na zemi a rychle následoval vlající bílé roucho.

Vešel jsem dokořán otevřenými dveřmi do sakristie a zůstal jsem stát mezi dveřmi. Velmistr stál ke mně zády a svlékal si kněžský háv. "Už jsem se začínal bát, že tě budu muset zabít," řekl podezřele klidným hlasem, aniž se otočil. "Byla by tě věčná škoda." Hodil roucho přes opěradlo židle, sundal z obličeje masku a položil ji na stůl vedle řady bohoslužebných knih a předmětů. A vedle krví zborceného athamu.

Přistoupil ke mně. Zabouchl prudce dveře a nebezpečně se přiblížil. O krok jsem couvl a vnitřnosti mi sevřela ledová pěst. Moje polovina duše hlasitě zasténala v neblahé předtuše toho, že se dnes v noci ještě víc scvrkne.

Pán zla se lehce ke mně přitiskl, tak silně, že jediný sval, který se mi mohl hýbat, bylo mé divoce tlukoucí srdce, a sevřel mi pod krkem měkkou látku mého pláště do pěsti, až jsem měl pocit, že mě s ní uškrtí. Jeho výraz se rázem změnil. "Neopovaž se už nikdy, nikdy použít na mne nitrozpyt bez mého svolení! Rozuměl jsi?" zasyčel jako zmije. Jeho zlostí zrudlá tvář se téměř dotýkala mé, až jsem cítil to horko, sálající z ní. Potlačil jsem silné nutkání ho odstrčit.

"Dám ti pár dobrých rad, Severusi. Nikdy za žádnou cenu nesundávej svou masku v chrámu Temnoty. Nikdy nepodceňuj můj talent přesvědčit každého k tomu, aby dobrovolně udělal to, co chci. Nestrpím nerozhodnost, byť je v sázce tvůj vlastní život. Mysli na to pokaždé, když ti řeknu o cokoliv. Cokoliv, rozumíš? Máš privilegia, o kterých se ostatním ani nezdá a za to od tebe vyžaduji bezmeznou poslušnost. Ve všem. Patříš mi a mohu si s tebou dělat, co se mi zlíbí, a vezmu si tě, kdykoliv se mi zachce!"

Poslední slovo mi vztekle vmetl do tváře, abych konečně pochopil. Pochopil, že v jeho službách neexistuje možnost svobodného výběru. Buď slepá oddanost a pokora, nebo krutá smrt. Sám jsem si dobrovolně vybral. Jsem Smrtijed. Elitní zabiják, nastavující krk pro svého pána. Poslušný pes, věrný, podřízený pouze Voldemortovi. Nepřítel jeho nepřítele a nejlepší přítel smrti. Vyvrženec pekla. Psanec. Děvka.

Uvědomil si, že se naše těla dotýkají. Uvědomil si, že jeho rty jsou tak zatraceně blízko těch mých. Zúžil oči a chřípí se mu rozšířilo. "Nemohu znesvětit toto posvátné místo," nedal šanci svému probouzejícímu se chtíči pohltit jej. "To ale neznamená, že jinde nemůžu." Potlačil svou touhu a nechal vyklouznout látku mého pláště mezi prsty. "Dnes ale ne. Mám důležitou práci." V jeho hlase už znělo chladné sebeovládání.

Prudkým, skoro až splašeným pohybem se rychle otočil a zamířil ke stolu. Do ruky vzal rukojeť obětní dýky a pozorně si prohlížel zasychající krev na její umazané čepeli. Ani se nesnažil skrývat výraz spokojenosti ve tváři a samolibý úsměv, křivící mu jeho už tak zkroucené rty. Kdyby olízl z té oceli krev svého nepřítele, ani bych se už nad tím nepozastavil.

"Lucius se provinil proti mým zásadám. Rouhání, proklínání a zatracování je totéž, co znesvěcení mé osoby a za to si zasloužil trest." Z hromady svátostných předmětů sáhl po oltářním ubrusu a do jeho bělostné látky důkladně otíral zakrvácenou čepel. "Nedokázal jsem odolat touze potrestat vás oba najednou," zachechtal se podle. "Doufám, že tě to dostatečně poučilo o tvých povinnostech."

Pozorně jsem poslouchal a neodvážil jsem se ani mrknout. Skláním se před jeho téměř geniálním nápadem. Jednu věc však neodhadl. Podcenil mou inteligenci. Zapomněl na mou největší přednost. Na můj vysoce citlivý čich a talent na lektvary. Pravda, pokusil se omámit mé smysly pronikavou vůní kadidla a odpoutat tak mou pozornost od nezaměnitelného nakyslého pachu z Luciusova dechu. Mne však nemohl oklamat. Ve směsi ingrediencí jsem ucítil pronikavou vůni denivky, která v kombinaci s bahenním pachem žabníku znamenala jediné. Zaručeně jsem se nemohl splést a i když je sušený truskavčí plevel zcela bez zápachu, byl jsem si jist, že tam byl též.

Musel jsem se ještě ujistit ve svém podezření a riskl jsem Mistrův hněv. Můj hluboký polibek, kterým by se skutečný Lucius odvážně rozloučil se mnou i se životem, nebyl opětován. Srdce se mi ale rozbušilo zcela jiným poznáním. Povědomá odporná chuť močálu, kterou jsem nedočkavě nasával z jeho jazyka, definitivně potvrdila mé podezření. Bezpochyby hřímal s bahnitou příchutí rozdrcených pijavic.

Mnoholičný lektvar.

Nemohl jsem se splést. Vše najednou do sebe zapadalo. V hlavě se mi rozezněl alarm z náhlého pochopení a mozek se mi rozeběhl na nejvyšší chod. Potvrdily se mé prvotní pochybnosti z toho, že i když jeho fanatická mise ovládnout svět a celé lidstvo přerůstá ve zvrácenou posedlost, přesto se Pán zla nezbaví svých nejvěrnějších a čisté kouzelnické krve jenom kvůli nějakému svému vrtochu. Hlavou mi rychle probleskly další indicie, které jsem měl celou dobu přímo před očima a které jsem přes svůj žal přehlédl.

Ještě na jednu velice podstatnou věc Temný pán zapomněl. Netušil, jak dobře znám Luciuse. Ano, je to nadutý, povýšený a rozmazlený fracek, přesto by se nikdy nesnížil k tomu, aby kňučel jako vystrašené štěně a zbaběle prosil o život. Jakoukoliv smrt by přijal hrdě a statečně. Je pyšný na svůj šlechtický původ a jiný hábit než z nejkvalitnějších drahých látek by přes svá aristokratická ramena nepřehodil a nezapnul něčím tak obyčejným, jako je kostěná spona. Stříbrný malfoyský erb by mu nechyběl ani na tom nejmenším knoflíčku od košile.

Za maskou zakrývající mi tvář by mě Lucius poznat nemohl. Mé oči by ale poznal okamžitě, tím jsem si naprosto jist. Do omrzení je často opěvoval a poeticky přirovnával k onyxu nebo obsidiánu, až jsem mu jednou v žertu navrhl, aby si je jednou, až zemřu, dal zasadit do prstenu.

Když jsem mu však odhalil svou tvář, nezašeptal mé jméno, neprojevil žádné emoce, nebyl otřesen z toho, že jsem to právě já. Výraz jeho překvapení zračil jediné. Že hledí do tváře svého vraha. Nic víc. Jeho oči postrádaly jakýkoliv cit ke mně. Ty šedé oči, které se z jeho tváře na mne poraženě dívaly, nebyly Luciusovy.

Toto náhlé osvícení mi málem vyrazilo dech a dalo mi hodně námahy nedat před Pánem zla na sobě znát, že jsem prokoukl jeho lest. Netuším, koho jsem to zabil, ale můj Lucius to zaručeně nebyl.

Zařinčela dýka, když ji můj pán hodil na stůl k ostatním sakrálním předmětům. Čepel se leskla jako zrcadlo. "Za tvou rebelii tě dočasně zbavuji výhody uchování duše. Jen ten, kdo je mi bezmezně věrný, oddaný a poslušný, si můj dar nesmrtelnosti zaslouží. Teď se musíš hodně snažit, abys získal zpátky mou přízeň. Můžeš začít hned ráno svou misí do Bradavic." Přehodil si přes ramena kouzelnický hábit a hadími prsty sáhl na stůl po své hůlce. "A teď vypadni! Mám práci!"

Pokorně jsem se mu uklonil s rukou na hrudi a rychle jsem opustil tísnivé prostředí, které mě tlačilo na prsou jako obrovský balvan. Musel jsem za Luciusem. Po tom, co jsem dnes prožil, jsem mu potřeboval říct, jak moc mi na něm záleží. Víc, než jsem vůbec byl schopen si připustit. Dnes v noci jsem to pochopil. Nechci promarnit už ani jedinou příležitost dávat mu to najevo. Nikdy nevím, kdy nás osud o tuto příležitost může připravit.

Přitom tak málo, tak zoufale málo, dnes v noci chybělo, abych se s ním už nikdy nesetkal. Nikdo, dokonce ani Pán zla, netuší, že těsně předtím, než jsem si v poslední chvíli před probodnutím všiml, že na Luciusově pravém zápěstí chybí klikatý cejch našeho neporušitelného slibu, to do mého srdce směřoval ostrý hrot obětní dýky, abych svou smrtí vykoupil život, na kterém mi záleží víc, než na mém vlastním.

další kapitola