Čas v této tmavé kobce utíká velice pomalu. Přesto je to už mnoho hodin, co Sirius odešel. Schůze Řádu nikdy netrvala tak dlouho. Něco ho muselo zdržet.
Celý uplynulý měsíc se mě zmocňovala bezútěšná bázeň pokaždé, když jsem uslyšel jeho kroky za dveřmi. Dnes se naopak nemohu dočkat, až se těžké dveře otevřou a vstoupí jimi Sirius, tentokrát proto, aby mě odvedl k sobě. Po měsíci spaní na tvrdé dřevěné pryčně se těším na měkkou postel. Ale hlavně se těším na to naše sbližování se Siriusem a ten společný divoký sex.
Svítá mi na lepší časy v mém nicotném životě. Našel jsem spřízněnou duši tam, kde bych ji nikdy nečekal. Netuším, jak se bude náš vztah se Siriusem dál vyvíjet, ale už teď se obávám, že jsem na něm závislý.
Dokonce jsem se rozhodl, že Brumbálovi neřeknu pravdu o tom, že jsem byl celou dobu vězněný Blackem ve sklepení domu, ve kterém se dennodenně Řád scházel. Vymyslel jsem si pohádku o tom, že si mě Voldemort vyžádal k dlouhodobé speciální misi, při které jsem mu musel být k dispozici dvacet čtyři hodin denně. Ve lhaní jsem mistr.
Posadím se na postel a trpělivě čekám, až opět uslyším jeho kroky na chodbě.
***
Škrábu do zdi další rýhu. Podle mého odhadu jsou to už tři dny, co tady Sirius byl naposled. Nepřišel si pro mě, jak slíbil, přestal mě dokonce úplně navštěvovat. Nenosí mi jídlo, pití, ani čisté oblečení. Hlad mě až tak netrápí, na smrtijedských misích už jsem zažil horší hladovění a přežil jsem to. Začínají se ale na mně projevovat příznaky dehydratace. Mám obrovskou žízeň a v ústech jako na poušti. Jazykem si zvlhčuji vyprahlé rty, ale už ani těch slin se mi nedostává.
Přemýšlím, proč se to děje. Sirius se vždycky postaral o to, abych měl denně jídlo a čerstvou vodu, dokonce i v dobách, kdy mě trestal. Nevěřím tomu, že mě chce tady nechal zemřít hladem a žízní. Něco se mu muselo stát. Už rok nevychází z domu, skrývá se, takže musí být někde nahoře. Možná si nešťastně zlomil nohu a nemůže dojít za mnou do sklepa.
Lehnu i na postel a zavřu oči. On určitě přijde.
***
Další den marného čekání. Mlátím v zoufalství pěstmi do dveří, i když vím, že cela je zabezpečená zvukotěsnými kouzly, ruce mám do krve rozdrásané. Jsem dehydrovaný. Mívám závratě, jsem extrémně unavený, podrážděný a zmatený. Krev mi zhoustla a přetížené srdce má co dělat, aby to utáhlo. Páchnu, jak jsem se nemyl už několik dní a oblečení se na mně rozpadá. Je mi hrozná zima.
Začínám si dělat starosti o Siriuse.
***
Dnes jsem se přinutil vypít vlastní moč. Bylo to odporné, ale člověk v kritických situacích udělá i to, co by nikdy v životě neudělal. Žízeň mi to nezahnalo, naopak, vyvolalo to ve mně opakované zvracení. Prakticky pořád už jenom ležím, šetřím si poslední zásoby vody v těle. Klidový režim a chlad cely o něco prodlužuje moji dobu přežití.
Siriusi, přijď si pro mne. Nenech mě tady umřít.
***
Cítím chuť smrti na jazyku. Vnímám, jak mé tělo chřadne. Zavřu oči a nechávám se unášet loďkou, pod kterou není žádná voda, ke břehu. Vidím tam mrtvé. Kdybych udělal krok, byl bych na druhé straně. Cítím klid a mír. Je to zvláštní, nepopsatelné.
Slyším kovový zvuk zámku. Pomalu otevřu oči a ve světle pochodně zahlédnu ve dveřích postavu. Ne, není to Sirius, toto stvoření by mu sotva sahalo do pasu. Dveře se po chvíli znovu s rachotem zabouchnou.
Opět zavřu oči a na břehu zahlédnu Siriuse, mává na mě. Chci jít za ním, ale nemůžu vystoupit z loďky. Siriusi! Siriusi! křičím na něj a můj křik se hlasitě odráží od stěn kobky.
"Severusi, to bude v pořádku. Jen ještě chvilku vydrž," slyším vedle sebe konejšivý hlas. Otevřu oči a hledím do zjizveného obličeje toho vlkodlaka Lupina. "Napij se, rychle!" Přikládá mi k popraskaným rtům sklenici s vodou. Hltavě piju. Zvedne mě do náruče a nese mě ven z mé cely na svobodu.
"Vezmi mě za Siriusem, prosím," stačím mu ještě zašeptat, než mě obejme milosrdné bezvědomí.
KONEC
Obrázek zdroj Pinterest
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.