***
Snape se rázným krokem blížil ke svému kabinetu, už z dálky odstranil uzamykací kouzlo, chránící jeho dveře před vstupem kohokoli nepovolaného. Vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a opět je zajistil kouzlem. Čekala ho ještě neodkladná práce, kterou musel i teď uprostřed noci dodělat. U ředitele se zdržel mnohem déle, než předpokládal, nedokázali se shodnout na Brumbálových rostoucích požadavcích. Unaveně shodil z ramen hábit, pověsil si jej na staromódní věšák a vykročil do tlumeně osvětlené místnosti.
Koutkem oka zahlédl nějaký pohyb u dveří. Bleskově vytasil hůlku a namířil na vetřelce. Ostražitost v jeho napjaté tváři bezprostředně vystřídalo překvapení a v temných očích mu blýskl hněv.
"Pottere, co tady, sakra, děláte?" posvítil si na něj hůlkou.
V příští vteřině se jeho tvář zkřivila zhnusením, když si ve světle hůlky prohlédl přistiženého studenta od hlavy k patě.
"Kde máte šaty?" šokovaně vytřeštil oči na Potterovo nahé tělo, třesoucí se chladem, neměl dokonce ani boty. Jediná věc, kterou měl na sobě, byly kulaté brýle.
"Já... pane profesore... omlouvám se..." promluvil konečně Potter zajíkavě. Rty měl promodralé zimou, v ostrém kontrastu s hanbou hořící brunátnou tváří. Intimní partie si stydlivě zakrýval dlaněmi.
"Zasmál bych se, kdybych nebyl tak extrémně znechucený," ohrnul Snape s odporem rty a posvítil mu zpátky do obličeje. "Co jste tady dělal?" zeptal se hlubokým, varovným hlasem.
Potter mlčel a provinile upíral zrak na své bosé nohy, prokřehlé od kamenné podlahy. Chvíli přešlapoval na místě, aby si je aspoň trochu prokrvil. "To by se jen velice těžko vysvětlovalo, pane profesore," zamumlal. Pak konečně pomalu zvedl zrak ke Snapeovi a zahleděl se do jeho černých očí, zlostí ještě temnějších než jindy. "Mohu odejít, prosím?" řekl tak tiše, že ho bylo sotva slyšet, i zvuk jeho drkotajících zubů byl hlasitější.
Snape byl plný vzteku, ale nedokázal Pottera potrestat. Ne teď, když mu ty jeho oči připomenuly Lily. Zítra. Ticho, které se rozhostilo, bylo skličující. Když pak svým hlasem to ticho narušil, znělo to, jako by zavřeným oknem vletěl dovnitř kámen.
"Vypadněte!"
Elegantně pohnul pravým zápěstím směrem ke dveřím a ty se otevřely. Potter ztuhle vyběhl ven a Snape slyšel, jak se jeho bosé nohy rychle vzdalují. Opět zamkl dveře a ihned se pustil do pátrání. Potřeboval zjistit, co ten spratek dělal v jeho pracovně. Nic si neodnesl, neměl to kam schovat, tak tady musel jedině něco hledat. Trvalo mu jenom chvíli, než na to přišel. To poznání ho přímo šokovalo. Teď už věděl, co tady Potter hledal, a taky našel, a došlo mu i to, jak se sem dostal a proč byl nahý.
Merline, jak mohl být tak neopatrný!
O několik hodin dříve...
"Máte půl hodiny zpoždění, Pottere!" zavrčel Snape, jen co Potter vkročil do jeho kabinetu. Byl otočen zády ke dveřím a pomocí hůlky si vytahoval z hlavy vlákénka vzpomínek a vkládal je do myslánky.
"Ale pane, říkal jste, že mám přijít v pět." Potter bázlivě střelil pohledem na kyvadlové hodiny v rohu, které právě odbíjely pátou hodinu odpolední.
Snape se k němu prudce otočil a zkřivil ústa v dobře známém úsměšku. "Řekl jsem v pět, ale myslel jsem ve čtyři třicet," poznamenal blahosklonně. "Každý alespoň průměrně inteligentní kouzelník všude chodí s předstihem. Ale vy očividně nejste ani inteligentní, ani průměrný, a už vůbec ne kouzelník," odfrkl si posměšně. "Srážím Nebelvíru deset bodů za váš pozdní příchod." Vyčkával, jestli bude Potter protestovat a on mu bude moct srazit další body za odmlouvání, Potter však na něj jenom nenávistně hleděl a byl dost chytrý na to, aby radši mlčel.
"Pojďte za mnou!" zavelel poté Snape. Dlouhý černý hábit mu zavlál jako v poryvu větru a odvedl hříšníka do učebny lektvarů.
"Jelikož se vám na dnešní hodině lektvarů opět povedlo ohromit mě vaší naprostou neschopností, vaším školním trestem teď bude připravit lektvar neviditelnosti, který jste tak katastrofálně zkazil a jehož zbytky jsem si hodinu vymýval z vlasů," pronesl zlověstným hlasem. "A pokud opět zopakujete váš tragický výkon z dopoledne, tentokrát budete celou učebnu čistit ručně kartáčkem na zuby. Začněte!" Majestátně odkráčel ke katedře, sedl si a začal se věnovat nevděčné práci - opravování domácích úkolů.
Harry se pustil do práce. Tentokrát se opravdu snažil, aby nenáviděnému profesorovi ukázal, že není tak neschopný, jak si on o něm myslí, ale hlavně se mu vůbec nechtělo uklízet učebnu bez pomoci kouzel, pokud by mu lektvar opět vybuchl a zaneřádil celou místnost. Občas hodil okem po Snapeovi, ale ten mu nevěnoval žádnou pozornost, jako by tam ani nebyl, a jenom ráznými švihy škrtal brkem drtivou většinu studentských prací.
Příprava lektvaru se blížila do finále. Teď jej bude muset nechat samostatně vařit půl hodiny a během té doby nemíchat, hlavně nemíchat! Tu chybu už neudělá. Posadil se a čekal, až se lektvar důkladně provaří. Chvíli znuděně sledoval, jak nápoj bublá v kotlíku, pak ale jeho zrak opět zalétl ke katedře. Přimhouřil oči a nenápadně pozoroval zamračeného muže za stolem.
Profesor lektvarů byl pro něj odjakživa velkou záhadou. Od první chvíle k němu cítil silné antipatie - a ta averze byla vzájemná - přesto ho k němu něco zvláštně přitahovalo. Nikdy ale nepřišel na to, co to je. Kam mu paměť sahala, Snape ho od prvního ročníku akorát ponižoval, zesměšňoval a opovrhoval jím. Na to si už ale dávno zvykl.
Ve třetím ročníku však Snape udělal něco nečekaného. Harry se za tmy plížil k Hagridovu srubu, přestože věděl, že se kolem potuluje uprchlý vrah Sirius Black. Jenomže pro něj školní pravidla většinou neplatila, to zdědil po svém otci. U Zapovězeného lesa ho najednou napadli mozkomorové, strážící bradavické pozemky. I když byl schovaný pod neviditelným pláštěm, ucítili jeho emoce a začali mu vysávat šťastné vzpomínky. Tehdy ještě neuměl vykouzlit Patronovo zaklínadlo, tak jim byl vydán napospas. Z ničeho nic se tam zjevila jasně zářivá stříbrná laň, která se rozeběhla proti azkabanským strážcům a svými ostrými kopýtky je odehnala pryč. Než ztratil vědomí, Harry ještě stačil zahlédnout, kdo vyčaroval toho Patrona. Byl to Snape. Několikrát se mu Harry poté pokusil poděkovat, ale Snape mu nikdy nedal příležitost. Nevím, o čem mluvíte, odbyl ho pokaždé podrážděně. Pak to nakonec vzdal, ale už nikdy nedokázal vymazat z paměti to nádherné stříbrné zvíře. U Snapea by předpokládal, že jeho Patronem bude nějaký velký netopýr, havran, nebo třeba hyena, ale nikdy by nečekal, že to bude něžná, křehká laň.
Harry zkontroloval kotlík. Ještě deset minut. Opět se soustředil na svého učitele, který si zapisoval známky ze školních prací do třídní knihy. Tento školní rok se - k nechuti obou stran - setkávali kromě hodin lektvarů i na lekcích z nitrobrany. A právě u těchto lekcí si Harry všiml jedné záhadné věci. Pokaždé, než začali, si Snape odstranil z paměti několik svých vzpomínek a uložil je dočasně do myslánky. Co to Snape tají? Bojí se snad, aby Harry při jejich vzájemném souboji myšlenek nezahlédl nějaké tajemství z jeho minulosti? Harryho tato záhada nesmírně dráždila. Co když Snape ukrývá něco důležitého, o čem ani Brumbál nic netuší a co by Brumbálovu důvěru zradilo, kdyby se to prozradilo? Harry Snapeovi nikdy nevěřil a byl přesvědčený, že tajně pracuje pro Voldemorta.
"Velice nerad vás vyrušuji z vašeho rozjímání, Pottere," ozval se nad ním jízlivý hlas, "ale asi zjevně toužíte po tom vycídit tuto učebnu po vašem dalším nepovedeném pokusu," usmál se Snape uštěpačně.
Harry sebou cukl. "Ehm... promiňte, zamyslel jsem se..." vykoktal a rychle zkontroloval hodiny. Čas akorát vypršel. Rychle nahlédl do učebnice na recept a vhodil do kotlíku poslední přísady.
"U vás zamyslet se znamená nebezpečí," odfrkl si Snape, krátce nahlédl do kotlíku a instinktivně ustoupil dva kroky dozadu, protože Potter začal téměř hotový lektvar míchat. Čtyřikrát proti směru hodinových ručiček, jak uváděl recept.
Harry si dal záležet. Vhodil poslední ingredienci, počkal, až se lektvar zbarví do konečné rudě červené barvy a odstavil jej z ohně. Byl sám se sebou spokojený. Lektvar vypadal přesně tak, jak vypadat měl.
"Hotovo, pane," pronesl se špetkou arogance v hlase.
Snape opět přistoupil ke kotlíku a zkontroloval jeho práci. Tvářil se zcela neutrálně, nedal najevo žádnou spokojenost, nebo alespoň překvapení. "Nemyslete si, Pottere, že vám opravím známku z dopolední práce. Pořád za ni máte Trolla. Tohle byl školní trest." Žádná pochvala, žádný projev uznání.
Potter vlastně ani nic jiného nečekal. Přesto se cítil ukřivděně, protože Ron ten lektvar taky zkazil a přitom za něj dostal hodnocení M a ani nemusel úkol opakovat.
"Až budete hotový s úklidem, přijďte za mnou do kabinetu na další lekci nitrobrany," sdělil mu Snape a tvářil se u toho, jako by ho rozbolely zuby. Zvedl hůlku, aby lektvar odstranil z kotlíku, když se najednou rozletěly dveře do učebny a dovnitř vešel nějaký student z nižšího mrzimorského ročníku. Snape se k němu prudce otočil a zatvářil se jako rozdrážděný netopýr.
"Co tady pohledáváte, pane Higginsi? Vy nevíte, že po vyučování je sem vstup zakázán? Vyučování už dávno skončilo!"
Student byl tváří v tvář obávanému učiteli vyděšený jako kotě ve vaně, nečekal, že se se Snapem málem srazí ve dveřích. "Ehm... pane profesore... pan ředitel... máte jít k němu... hned teď..." Jen co odevzdal vzkaz, rychle vyběhl ze dveří, jako by mu hořelo za zadkem a zmizel na chodbě.
Snape se zamračil. Co mu asi Brumbál chce teď večer? Přistoupil zpátky k Potterovi a s hraně politováníhodným výrazem ve tváři procedil skrz zuby. "Bohužel budu muset zrušit dnešní hodinu nitrobrany, Pottere. Pro dnešek jsem s vámi skončil." Mávl hůlkou nad kotlíkem a nechal zmizet Potterovu dvouhodinovou práci. Pak se otočil na podpatku a s hábitem vlajícím mu za patami vyrazil za Brumbálem.
Harry zářil štěstím, jednak Snapeovi dokázal, že není takový troll, za jakého ho označil, a jednak se mu povedlo vyhnout se dnešní lekci nitrobrany. Začal rychle po sobě uklízet stůl, aby mohl odsud vypadnout. Vtom si všiml, že dveře do Snapeova kabinetu jsou pootevřené. Snape si je v tom spěchu zapomněl zamknout, což se nikdy nestává. Zpozorněl. Pamatoval si, že Snape před chvílí ukládal své vzpomínky do myslánky. Rozbušilo se mu srdce. Naskytla se mu jedinečná šance zjistit, co Snape tají. Byl si vědom toho obrovského rizika, kdyby se profesor vrátil, ale jeho touha objevit to jeho tajemství byla silnější.
Nenápadně vykoukl na chodbu, byla prázdná. Zavřel za sebou a přešel ke dveřím kabinetu. Sbíral odvahu, ještě pořád nebyl úplně přesvědčený, že dělá správnou věc. Co když se Snape vrátí? Pak si na něco vzpomněl a ve tváři se mu objevil potutelný úsměv. Vytáhl z kapsy lahvičku s lektvarem neviditelnosti, co dnes připravil a kterou tajně naplnil, když byl Snape zaneprázdněný Higginsem. Chtěl jej dát Ronovi, aby si s ním užil trochu legrace, sám ji nepotřeboval, když měl neviditelný plášť. Teď jej ale neměl u sebe a neviditelnost by se mu zrovna teď náramně hodila.
Váhal jenom okamžik. Otevřel víčko a lektvar rychle vypil, než si to rozmyslí. Vzápětí uviděl, jak mu ruce zprůhledněly, až úplně zmizely. Pohlédl na sebe do skla prosklené vitríny. Jeho hlava a ruce nebyly vidět, jenom jeho hábit visel ve vzduchu jako na ramínku. Lektvar působil jenom na živý organismus, oblečení zůstalo viditelné pořád.
Věděl, co má udělat. Svlékl se úplně donaha, zul si i boty a ponožky a opět se zkontroloval v odrazu ve skle. Viděl jenom lavice za sebou, on sám byl doopravdy neviditelný. Rychle schoval hábit, boty a hůlku do skříně na učebnice, nechal si pouze brýle, a teď už beze strachu vstoupil do zakázaného prostoru. Chodidla ho zábla na studené kamenné podlaze, ale nemohl riskovat. Co kdyby se Snape vrátil a uviděl, jak mu po kabinetu pochoduje pár ponožek?
Rozhlédl se po myslánce. Byla pořád na stejném místě, kde ji Snape zanechal, když se zbavoval kompromitujících vzpomínek. Harry k ní rychle přispěchal. Najednou uslyšel, jak se vepředu v učebně prudce rozrazily dveře a okamžik nato vpadl do kabinetu Snape. Harry úplně zdřevěněl, jak se vyděsil, že ho Snape tady přistihl, ale pak si s obrovskou úlevou uvědomil, že ho profesor nemůže vidět. Přesto instinktivně zadržel dech a vyděšenýma očima zíral na Snapea.
Snape se pátravě rozhlédl po místnosti. Když nezjistil nic podezřelého - nevšiml si totiž kulatých brýlí, volně se vznášejících v prostoru na druhé straně místnosti - vyšel zase ven a tentokrát za sebou dveře pořádně uzamkl kouzly.
Harry se konečně nadechl. Sice ho tady Snape uvěznil, ale moc se tím netrápil. Podle učebnice lektvar neviditelnosti účinkuje šest hodin, takže až se sem Snape později vrátí od Brumbála, bude mít ještě spoustu času tiše proklouznout mezi dveřmi, aniž by si Snape něčeho všiml. Soustředil se na myslánku. Nadechl se, aby se připravil na to, co uvidí, a pak se ponořil pod hladinu.
Ocitl se v blízkosti dvou asi desetiletých dětí, ve kterých neomylně poznal malého Snapea a Lily, svoji matku, a byl přímým účastníkem jejich seznámení. Rychle prolétl spoustu jejich setkání, her a rozhovorů. Pak je uviděl, jak spolu sedí v kupé vlaku při své první cestě do Bradavic a že ani to, že byli zařazeni každý do jiné koleje, jim nezabránilo dál se scházet.
V dalším vstupu se stal očitým svědkem jejich prvního nesmělého polibku ve čtvrtém ročníku, a pak spousty dalších, když spolu začali chodit. Po vyučování se za teplých dní scházeli u jezera, kam jí Snape nosil lilie, oblíbené Lilyiny květiny, v zimě zase za sochou hrbaté čarodějnice, kde měli tajný úkryt. Pokaždé, když byli spolu, Harry viděl, jak Snapeova tvář překypovala štěstím a emocemi. Byl zamilovaný až po uši. Při jedné ze schůzek Lily ukázala Snapeovi svého Patrona. Byla to laň.
Vzpomínky se přehouply do dalšího ročníku, kdy začala Snapea tyranizovat nebelvírská parta Pobertů. James měl zájem o Lily a Snape mu stál v cestě. Snape se Lily přesto nevzdal a ona je kvůli tomu, co jejímu příteli dělali, všechny nesnášela, obzvlášť arogantního Jamese.
Ke konci šestého ročníku jejich schůzky začaly řídnout a scházeli se stále vzácněji. Snape byl čím dál zamlklejší a smutnější. A pak, začátkem posledního ročníku, je uviděl. Seděli v trávě, Lily a James, a objímali se. Snape utekl do Zapovězeného lesa, kde se, sám a opuštěný, rozplakal. Plakal trýznivě, bolestně, a čím víc trpěl, tím víc se měnil jeho výraz tváře. Štěstí vyprchalo z jeho očí a na jeho místě se usadil nevlídný, zasmušilý pohled, jakýsi předobraz budoucího Snapea. Jeho ústa, tolikrát líbající jeho matku a doteď nešetřící úsměvy, se stáhla do úzké, přísné linky. Všechny ty předchozí emoce, láska, štěstí, radost, touha, vášeň, které z něj v přítomnosti Lily vyzařovaly, se scvrkly v jedinou. Zlobu.
Pak vyslechl rozhovor, kde Snape naléhavě prosil Brumbála, aby ukryl Lily před Voldemortem a Brumbál mu to slíbil výměnou za to, že Snape bude dělat u Voldemorta špeha pro Fénixův Řád.
A pak Harry uviděl ležet na zemi svoji mrtvou matku. Snape vydal ze sebe nelidský výkřik, plný trýzně a bolesti, jako umírající zvíře. Pak padl na kolena a něžně si Lily přitiskl do náruče a objímal tu milovanou bytost, proudy jeho slz zkrápěly její dlouhé vlasy. Snapeova bledá tvář byla znetvořená neskutečnou bolestí, jakou Harry ještě nikdy u nikoho neviděl.
Po nekonečně dlouhých minutách pak Snape jemně položil na zem mrtvé Lilyino tělo a když pak konečně zvedl hlavu, Harry si všiml té obrovské změny. Ve tváři se mu odrážel zcela nový výraz, jeho černé oči ještě víc potemněly, pohled ztvrdl na kámen a ochladl jako alpský ledovec, rty měl stažené do kruté rýhy a bolest, která mu ještě před chvilkou křivila obličej, ukryl hluboko pod maskou trvalé nenávisti. Tohle byl Snape, jakého Harry znal.
Snape se zvedl a aniž by se ještě ohlédl, opustil místnost, dům, svůj dosavadní život.
Harry vystrčil hlavu z myslánky a zalapal po dechu. Musel se chytit okraje stolu, jak se mu podlamovala kolena z toho, co teď uviděl. Jeho mysl byla plná vzpomínek, které mu nepatřily. Snape kdysi miloval jeho matku. A ona milovala jeho. Chodili spolu tři roky, než mu ji přebral jeho otec. To tyto vzpomínky Snape před ním chránil, proto si je před každou hodinou nitrobrany odstraňoval z paměti, aby mu Harry náhodou na ně nepřišel, a pak si je zas a zas vracel zpátky do hlavy, aby je mohl prožívat zas a znova.
On ji nikdy nepřestal milovat, uvědomil si Harry šokovaně. Proto je jeho Patronem laň, stejně jako jeho matky. A konečně přišel na to, kdo dával rok co rok na hrob jeho rodičů v den výročí jejich smrti lilii. Harry se sesunul na profesorovu židli. Teď už porozuměl tomu, proč je Snape tak nepřátelský, protivný a chladný. Voldemort mu zabil jedinou bytost, kterou kdy miloval. Harry se zastyděl, že vůbec někdy pochyboval o Snapeově loajalitě vůči Řádu. Teď už si byl jistý, že je na jejich straně. Jak ho vůbec mohl někdy nenávidět?
Čas rychle ubíhal a Harry si to uvědomil, když se roztřásl zimou. Plameny v krbu dohasínaly a nebylo zde nic, čím by přiložil do ohně. Všude samé police s tisíci lektvarů a stovkami knih. Neměl u sebe ani hůlku, aby si pomohl kouzly. Schoulil se před krbem, ohříval si ruce blízko žhavých uhlíků a myslel na svoji matku a Snapea.
Hodiny nemilosrdně odbily půlnoc a učitel lektvarů se pořád nevracel. Co když šel od Brumbála rovnou do svých komnat a sem se už dnes v noci nevrátí? Harrymu zbývalo už jenom velice málo času na to, aby využil své neviditelnosti a mohl nespatřen proklouznout dveřmi ven. Byl čím dál nervóznější.
Po další půlhodině s hrůzou zjistil, že jeho tělo nabývá zpátky svůj tvar. Lektvar přestal působit. Harry se celý rozklepal. Tentokrát to nebylo chladem, ale strachem. Nedokázal si představit, co Snape udělá, až ho tady ráno najde zamčeného v pracovně, nahého a promrzlého. Nejradši by se rozplakal.
Pak uslyšel z učebny lektvarů nějaké zvuky. Rychle se skrčil za dveřmi do stínu. Třeba bude mít štěstí a nějak se mu podaří dostat se ven. Děj se vůle boží.
Dveře do kabinetu se otevřely a dovnitř vstoupil Snape.
Snape mu však nedal příležitost k tomu, aby byli spolu sami. Po té osudné noci okamžitě ukončil jejich lekce z nitrobrany a přestal mu dávat i školní tresty, i když by je Harry zrovna teď rád uvítal. Zato nikdy nevynechal příležitost, aby ho na svých hodinách ponižoval a zesměšňoval ještě víc, než kdy předtím.
Zapamatujte si, Pottere, že do kotlíku nikdy nevkládáme předměty, které nejsou uvedené v receptu!
Vraťte se, Pottere! Říkal jsem, že hotové lektvary nikdy neodnášíme z učebny! A vy máte hábit pobryndaný výsledkem vaší dnešní práce!
Tragické! Potter se nám opět do kotlíku vyzvracel!
Až se budu chtít nadobro někoho zbavit, nechám si od vás zhotovit lektvar, Pottere. Je úplně jedno, jaký to bude, od vás bude i lektvar Dobré nálady smrtící!
Harry to snášel bez připomínek, vlastně byl rád, že si ho Snape po tom všem vůbec všímá.
A pak Harry Snapeovi na konci školního roku prozradil, že Voldemort drží Siriuse na odboru záhad. Věřil mu, že se o to postará. Po Siriusově tragické smrti několik týdnů truchlil a setkání s profesorem lektvarů zatím odložil na vedlejší kolej.
Příležitost se mu naskytla v novém školním roce, když Snape začal vyučovat Obranu proti černé magii. Po Harryho přímém střetu s Voldemortem na ministerstvu kouzel, ve kterém málem přišel o život, Brumbál nařídil Snapeovi, aby Harryho zasvětil do kouzel, která se na hodinách Obrany nikdy neučí - zakázaných kleteb z černé magie, aby se Harry dokázal Voldemortovi ubránit. Snape dělal vše pro to, aby se tomu vyhnul, ale Brumbál na tom trval a Snapeovi nezbylo nic jiného, než se podvolit.
Harry zaklepal na dveře Snapeova kabinetu, který si profesor ponechal, přestože už lektvary neučil. Přišel o půl hodiny dřív, s předstihem, aby mu Snape zase nevyčinil jako posledně. Po vyzvání vstoupil dovnitř, poprvé po několika dlouhých měsících.
"Jdete brzo, Pottere!" obořil se na něj Snape od psacího stolu.
"Pane profesore, minule jste říkal, že mám chodit s předstihem-"
"Co platilo minule, už dnes neplatí. Počkejte přede dveřmi!"
Potter poslušně vycouval ze dveří, zavřel je za sebou a trpělivě čekal. Otevřely se přesně za půl hodiny.
"Pojďte!" zasyčel Snape a pustil ho dovnitř. "Doufal jsem, že do této místnosti mi už nikdy nevkročíte. Bohužel jsem nucen vás tady opět trpět. Tentokrát vás ale nenechám ani vteřinu bez dozoru!" procedil varovně a přistrčil mu židli. "Sedněte si!"
Potter si sedl. Sebral veškerou odvahu k tomu, co měl tak dlouho na srdci. "Pane profesore, chtěl jsem vám říct-"
"Mlčte, Pottere! Na nic jsem se vás neptal!" okřikl ho Snape a hodil před něj stočený svitek pergamenu. "Sem mi podrobně sepíšete všechno, co jste tady tehdy v noci dělal a co jste viděl. Nepokoušejte se lhát, vymýšlet si, nebo něco zatajovat. Tento brk rozpozná i ty nejjemnější nuance vaší mysli a když vás přistihne při lži, začne ji psát vaší vlastní krví. Podle barvy písma poznám, co je pravda a co lež. Tak už začněte!"
Potter se chopil připraveného brku. Namočil jej do kalamáře a pustil se do psaní. Začal tím, že se upřímně omlouvá za to, že se vloupal do profesorovy pracovny. Když mu Snape nedal šanci si to vyslechnout, alespoň si to přečte. Pak na okamžik zaváhal a poté napsal, že tady tenkrát neviděl nic-... větu nedokončil, protože ucítil v pravé ruce ostrou bolest, jako by mu injekční jehla probodla kůži a pak mu nasála ze žíly krev. Když pohlédl na pergamen, slovo nic bylo napsáno jeho vlastní krví.
Potter zvedl zrak ke Snapeovi, který stál opodál a upřeně svého studenta pozoroval. Škrtl červeně napsané slovo a pak popravdě popsal vše, co viděl v myslánce. Nemělo cenu lhát, Snape moc dobře věděl, které vzpomínky do myslánky uložil. Když skončil, všiml si, že celý text byl napsaný černým inkoustem. Odložil brk.
"Napište, komu všemu jste prozradil, co jste tady viděl," zazněl z přítmí Snapeův přísný hlas.
Potter vzal znovu brk do ruky a napsal: Nikomu jsem to neprozradil, a ani neprozradím. Slova byla napsaná černým písmem. Potter položil brk na stůl a tázavě pohlédl na Snapea.
"Počkejte venku!" přikázal mu Snape.
Potter se zvedl a vyšel před dveře kabinetu. Naprosto chápal Snapeovo počínání. Jeho vzpomínky na Lily byly natolik citlivé, bolestné a intimní, že potřeboval absolutní soukromí, aby si mohl přečíst, co Harry na pergamen napsal. A z toho samého důvodu Snape zvolil písemný způsob výslechu, než aby použil veritasérum a tváří v tvář poslouchal z Potterových úst, jak se s jeho matkou kdysi milovali.
Potter čekal půl hodiny, než se dveře zprudka zase otevřely. Snape zabodl do něj upřený pohled a pak se otočil na podpatku a zamířil ke svému stolu. Potter vešel za ním a zavřel za sebou dveře. Zůstal stát a čekal, až ho profesor vyzve.
"Co tam tak stojíte jako socha, čekáte, až vám pořídím podstavec? Posaďte se!" sykl Snape.
Potter poslechl, sedl si a pohlédl svému učiteli do tváře. Postřehl, že jeho výraz byl stejně tvrdý a nepřístupný jako jindy, ale oči měl lehce zarudlé. Harrymu se sevřelo srdce. Základní pilíře jeho nenávisti ke Snapeovi se zhroutily. Jak mohl k němu někdy cítit zášť? Teď, když věděl, jaký těžký osud mu život připravil, si ho - musel si to konečně přiznat - začal nesmírně vážit. Jeho matka ho kdysi milovala a nebýt jeho ctižádostivého otce, kdoví, možná by byli spolu doteď. A nejspíš by z něj dnes nebyl takový mrzutý a arogantní samotář, který nenávidí svět, protože život k němu nebyl fér. Tolik věcí mu potřeboval říct...
"Pane profesore, já-"
"Ticho!" vyštěkl Snape a oči se mu zúžily do zlomyslné štěrbinky. "Od této chvíle budete poslouchat mne, mne, a jenom mne! Všechno, co se odteď tady naučíte a co si tady přečtete, zůstane zamčené jenom ve vaší mysli. Nevynesete odsud ani jedinou myšlenku. Rozuměl jste?" Opřel se dlaněmi o desku stolu, jeho výhružný obličej byl vzdálen od toho Potterova jenom na šířku dlaně, jeho temné oči se nelítostně zavrtávaly do Potterových zorniček.
K Harrymu zavanula jemná vůně léčivých bylinek a starých knih. Žaludek se mu zhoupl směsicí strachu a vzrušení. "Ano, pane," protlačil skrz úzce sevřené hrdlo.
Snape sáhl do regálu za svými zády, vytáhl tlustou knihu a hodil ji před Pottera na stůl, až se kolem rozvířila zrníčka prachu. "Nalistujte si stranu osmsetpadesátjedna."
Potter vzal těžkou knihu do ruky a přečetl si její titul. Nahlédnutí do tajů černé magie. Rychle ji upustil, jako by mu spálila prsty. Byl to ale jenom reflexní pocit, když si přečetl, o čem kniha je. Zahanbeně ji opět vzal do ruky a otevřel ji na příslušné stránce.
Základní lekce černomagické sebeobrany. Autor Gellert Grindelwald. Kapitola první: Nejúčinnější obrana je zabít nepřítele.
Harry tázavě zvedl oči k profesorovi. Snape na něm bez mrknutí spočíval pohledem svých studených černých očí a blahosklonně pronesl sametově hlubokým barytonem.
"Čtěte."
*****
Dvakrát za měsíc Potter navštěvoval Snapeův kabinet, aby se na příkaz Brumbála přiučil tajům černé magie. Učení ho kdovíjak nezajímalo, chodil tam jenom kvůli Snapeovi, i když ten se k němu choval se stejným pohrdáním a nepřátelstvím jako kdykoliv předtím. Přesto k němu Harry cítil úctu a respekt. Byl to jeho vzor, náhrada otce, kterého nikdy neměl, jediný člověk, kromě Brumbála, kterému naprosto důvěřoval. Postupem času začal být závislý na tom být v jeho přítomnosti a jednou si sám sobě konečně přiznal, že ho má dokonce rád. Naučil se - stejně jako Brumbál - vidět v něm to dobré, a to špatné ignoroval.
"Pane profesore," odvážil se ho Harry oslovit po jedné z mnoha lekcí Obrany. "Chtěl jsem vám říct-"
"Nejsem na nic zvědavý, Pottere. Hodina skončila. Běžte!" odmávl ho Snape ke dveřím.
Harry se ale tentokrát nedal odbýt, jeho samotného to překvapilo, ale tuhle věc mu chtěl říct už hodně dlouho. "-že i kdybych se nevloupal do té myslánky, stejně bych na to přišel. Ta scéna..." řekl Harry velice opatrně, "...když jste našel moji... mrtvou matku... nebyla jenom ve vaší vzpomínce. Byl jsem tam tenkrát taky."
Snape zkameněl. "Co jste to řekl?" Pak se mu do očí vetřel podezíravý stín. "To není možné, byl jste ještě malé děcko!"
"Když jsem se s vámi poprvé setkal v Bradavicích, podvědomě jsem cítil, že jsem vás už někdy viděl. Při mých schůzkách s Brumbálem jsem ho nedávno požádal, aby se pokusil vytáhnout mi vzpomínku na ten osudný večer z paměti. Nejdřív se tomu bránil, ale na mé velké naléhání to nakonec udělal."
"Viděl jste tu vzpomínku?" zeptal se Snape přiškrceným hlasem. "Viděl ji Brumbál?"
"Ne, nikdo ji neviděl," zavrtěl Harry stísněně hlavou. "Nenašel jsem odvahu prohlédnout si ji, protože zachycovala... matčinu smrt." Sáhl do kapsy a vytáhl úzkou skleněnou lahvičku. "Schoval jsem si ji."
Snape strnule hleděl na drobný předmět v jeho dlani. "Dejte mi ji, Pottere," zašeptal. "Potřebuji vědět, co přesně se tam stalo..."
Harry zaváhal. Byla to jeho jediná živá vzpomínka na matku, i když pochyboval, že by vůbec někdy sebral tolik odvahy, aby se na ni podíval.
"Vrátím vám ji, až si ji prohlédnu," naléhal Snape.
Harry ještě chvíli svíral flakónek v dlani, pak natáhl ruku a s důvěrou jej podal Snapeovi.
*****
Potter už svou vzpomínku na matku zpátky nedostal. Ukrytý pod svým neviditelným pláštěm a dočasně ochrnutý poutacím kouzlem sledoval, jak Snape za asistence několika Smrtijedů pomalu zvedá ruku s hůlkou a míří Brumbálovi na hruď. Jeho temné oči jako by pohlcovaly okolní tmu a jeho tvář, bledší než měsíc na obloze, byla uvolněná a klidná, jako by se na tuto chvíli dlouho připravoval. Ještě pár okamžiků hleděl Brumbálovi do jeho prosících očí a pak jeho ústa vykřikla smrtící kletbu. Její síla srazila Brumbála na ochoz a v příští vteřině se zřítil dolů z astronomické věže.
Harry vyděšeně vykřikl, ale jeho výkřik mu uvízl v hrdle. Nemohoucně sledoval, jak se Snape a ostatní Smrtijedi dali na ústup. Nedokázal uvěřit tomu, čeho byl právě svědkem. Snape, kterému ředitel naprosto důvěřoval a kterému věřil i on sám, před jeho očima právě zabil Brumbála! Jak se to mohlo stát? Jak je mohl takhle zradit?
Brumbálovo poutací kouzlo po jeho smrti přestalo působit a Harrymu se začal navracet do těla cit. Shodil ze sebe plášť a rozeběhl se dolů po schodech pronásledovat Snapea. Hnán zuřivým vztekem nepřemýšlel nad tím, že proti Snapeovi a půl tuctu Smrtijedů nemá vůbec žádnou šanci.
Dohnal je až téměř u hranice bradavických pozemků, jasně ozářených měsíčním svitem. Zahlédl Snapeovu černou postavu, jak právě odstraňuje kolem vstupní brány složitá ochranná kouzla.
"Snape! Stůjte, vy zrádče!" zakřičel z plna hrdla, aby ho zastavil.
Snape se ohlédl. Pokynul Smrtijedům, aby prošli branou a za ní se přemístili. On sám se otočil k Potterovi a vyčkával. Harry k němu doběhl a zůstal stát v bezpečné vzdálenosti od něj. Mířil na něj hůlkou, ve tváři se mu zračil vztek a taky bolest z Brumbálovy smrti, ale hlavně obrovské zklamání, které mu Snape tak nemilosrdně uštědřil.
"Jak jste to mohl udělat? Brumbál vám důvěřoval!" křičel nepříčetným hlasem. "A já jsem vám věřil taky! A vy jste přitom na jejich straně!
Snape nehnul ani brvou. "Nejsem na ničí straně, Pottere. To jenom vy si pořád něco namlouváte a strkáte svůj nos tam, kam nemáte."
"Zabil jste ho! Byl jsem tam! Viděl jsem to!" Zlostně šlehl po něm kletbu.
Snape ho odzbrojil dřív, než kletba vůbec stačila vystřelit a v letu zachytil jeho hůlku. "Ano, zabil," odpověděl s mrazivou lhostejností. Z neznámého důvodu se zatím pořád nepřemístil, i když už stál těsně za hranicí bradavických pozemků.
"Proč jste to udělal?" zavzlykal Potter.
"Do toho vám nic není."
Od hlavní brány bradavického hradu se k nim rychle blížila skupina profesorů v čele s McGonagallovou. "Pottere, vraťte se zpátky!" volala na něj z dálky naléhavě.
Harry si ji nevšímal. "Vraťte mi ty moje vzpomínky," vyzval Snapea důrazně.
Snape krátce pohlédl ke členům Řádu, byli ale ještě pořád moc daleko na to, aby na něj zaútočili. Na okamžik se zamyslel a pak vytáhl z hábitu malou lahvičku. "Vezměte si je."
Potter podezíravě pohlédl na předmět, který Snape svíral v prstech. Obavy ho zahalily jako rubáš. "Chcete mě taky zabít?" zeptal se přímo a snažil se ignorovat vzdálené volání McGonagallové.
Snape zachovával chladný klid, i když se mu čas rychle krátil. "Ne, Pottere, nezabiju vás," promluvil tichým, hlubokým hlasem. "Kdybych chtěl, měl jsem k tomu už aspoň tisíc příležitostí." Pohledem střelil ke skupince bývalých kolegů. "Pokud tu lahvičku chcete, pojďte si pro ni. Není už moc času," dodal pořád s ledovým klidem.
Potter zaváhal. Pokud nechce definitivně přijít o své vzpomínky na matku, bude muset rychle konat, než se profesor přemístí. Prostor mezi ním a Snapem se změnil v minové pole. První krok na toto nebezpečné území bude muset udělat on, protože Snape to neudělá. Vytěsnil z hlavy varovný křik McGonagallové za svými zády, prošel bradavickou bránou a vkročil na nechráněné území za ní. Rychle natáhl ruku a sáhl po lahvičce ve Snapeově ruce.
Sotva se jí dotkl, strhla ho prudká vzdušní smršť, která k němu z obrovské dálky zavála profesorčin vyděšený výkřik "Pottere, ne!" a přenesla ho na míle daleko od Bradavic.
*****
Harry se ocitl ve velké místnosti se stropem s obloukovými barokními klenbami, což mu napovědělo, že jsou někde ve sklepení. Kolem všech zdí stály nekonečně dlouhé regály se stovkami sklenic různých velikostí, ve kterých plavaly rozmanité organické vzorky, lidské oči, nebo jiné části lidských a zvířecích těl, či pokusná zvířata naložená v lihu. Na policích byly pečlivě srovnané tisíce různobarevných lahviček s lektvary a chemickými ingrediencemi. Na pracovním stole trůnil složitý přístroj pro chemické pokusy, různorodé laboratorní sklo, hořáky, kotlíky a přesné váhy. Ve vzduchu se vznášela slabá vůně bylin, mísící se s ostrým pachem chemických přísad. Nebyly to Bradavice, tenhle prostor byl temný a ponurý jako hrobka.
Vteřinu po něm se do místnosti s prásknutím přemístil Snape.
"To bylo... přenášedlo?" zeptal se ho Potter vyplašeně, když si uvědomil, čím ve skutečnosti byla ta domnělá lahvička s jeho vzpomínkami. S odporem ji odhodil na stůl.
"Ano," přiznal bez citu Snape. "Očarované jenom na dotek vašich prstů. Z původní lahvičky jsem sejmul vaše otisky."
Harrymu se rozšířily oči prozřením. "Vy jste to celou dobu plánoval!"
Snape se křivě pousmál, jeho rty připomínaly tvar blesku na Harryho čele. "Od chvíle, co jste mi předal ty vzpomínky."
Potter vychrlil na něj příval znepokojených otázek. "Proč jste to udělal? Kde to jsem? Proč jste mě sem zavedl? Co se to vůbec děje?"
Snape mu upřeně pohlédl do tváře, v té jeho dřímalo zlověstné uspokojení. "Jste v mé laboratoři v sídle Pána zla, Pottere," odpověděl mu, aniž by musel, ale toužil vidět ten strach v jeho očích, když se to dozví.
"Vy jste mě lstí vylákal do Voldemortova doupěte?" zeptal se nevěřícně Harry a jeho srdce zachvátila panika.
"Opovažujete se vyslovit jeho jméno? Odvaha vám očividně nechybí. Nebo je to spíš pošetilost?" ušklíbl se nehezky Snape a vytáhl svoji hůlku.
Harry vytřeštil oči. "Chystáte se mě... zabít?"
"Už jsem vám řekl, že já vás nezabiju, Pottere," zamračil se Snape, jako by ho obtěžovalo, že musí opakovat, co už bylo řečeno. "To náleží někomu jinému." Vyhrnul si rukáv na levé ruce a odhalil své předloktí, na kterém se hrozivě rýsovalo Znamení zla.
"Proč to děláte?" zašeptal Harry s očima plnýma strachu. "Vždyť jste miloval moji matku!"
Snapeovým vystupováním, které měl doposud pevně pod kontrolou, probleskl hněv. Maska přetvářky popraskala a Snape ukázal svoji skutečnou tvář. Tvář plnou utrpení, bolesti a nenávisti. A pak promluvil cizím hlasem, tichým a odměřeným, který ale měl v sobě sílu, z níž mrazilo.
"Právě proto."
Přitlačil špičku své hůlky na Znamení zla a had najednou ožil, zavlnil se a znamení začalo rudě žhnout.
Harry výjev s hrůzou pochopil. Snape přivolával svého pána. "Proč...?" zašeptaly odevzdaně jeho rty.
Snape si stáhl rukáv a upřel uhlově černé oči na Harryho, jeho mrazivý pohled snížil teplotu v místnosti o několik stupňů. "Řeknu vám to, Pottere. Budete mít výsadu dozvědět se, proč zemřete, kterou ti ostatní před vámi neměli."
Harry zkameněl. Nebyl schopen pohnout ani očními víčky a doširoka otevřenýma očima bez mrknutí zíral na člověka, kterému ještě před chvílí tak slepě věřil.
Ve Snapeově bledé tváři se zrcadlila obrovská nenávist. "Sedm," zašeptal ledovým hlasem. "Sedm lidí, kteří jsou přímo zodpovědní za smrt Lily a kteří za to musí zaplatit svým životem." Snape udělal výhružný krok k Harrymu. "James Potter," zhnuseně vyplivl to nenáviděné jméno, "mi ji kdysi vzal. Kdyby zůstala se mnou, ještě by žila. Potter mé osobní pomstě unikl, zemřel dřív, než jsem ho stihl zabít." Z každého rysu jeho obličeje prosakoval nelíčený odpor. "Uspokojuje mě alespoň to, že mám velký podíl na jeho smrti."
"Pettigrew, ta proradná krysa, zneužil její důvěru a vyzradil Pánovi zla místo jejího úkrytu. Kdyby ji nezradil, ještě by žila. Našeptal jsem Pánovi zla velice věrohodnou lež, že Červíček tajně spolupracuje s Řádem a Pán zla se už o něj postaral. Nechal ho uškrtit se vlastní stříbrnou rukou." Z hlasu mu odkapávala ironie.
"Sirius Black," pokračoval, "se provinil tím, že odmítl Lilyinu prosbu, aby se stal jejich Strážcem tajemství a místo sebe navrhl toho zrádce Pettigrewa. Kdyby přijal její nabídku, ještě by žila. Vylákal jsem ho na Odbor záhad a poslal jsem ho na smrt do náruče Bellatrix, která mi dlužila malou službičku."
Harry se ani nepohnul, byl zcela ohromený a jenom poslouchal. Snape během svého vyprávění upíral nepřítomný pohled do dálky a v myšlenkách se pohyboval hluboko ve svých vzpomínkách.
"Varoval jsem Brumbála, že Lily hrozí nebezpečí a na kolenou jsem ho prosil, aby ji ukryl před Pánem zla. Nabídl jsem mu za to cokoliv. I svůj život. Slíbil mi, že se o ni postará. Kdyby nepodcenil mé varování, mohla ještě žít. Zasloužil si smrt mou rukou." Stiskl rty do tenké, kruté linky. Pak opět začal vnímat přítomnost a pomalu stočil svůj temný pohled na Harryho.
"Vy, Pottere, máte největší vinu na její smrti. Kdybyste se nenarodil, nezemřela by. Kdybyste nebyl tím Vyvoleným, pořád by žila. Zemřela jenom kvůli vám." Pomalu se k němu přibližoval, v jeho výrazu, v každém jeho kroku, v každém jeho pohybu, vyzařovalo nebezpečí. "Nenávidím vás nejvíc ze všech těch sedmi, co mají na rukou její krev. Nemohu vás zabít sám, ale budu se dívat, až budete umírat." Hlas měl zlověstně tichý, nevěštící nic dobrého.
Harry konečně promluvil. "Nemáte žádné právo soudit a odsoudit k trestu smrti nevinné lidi. Nejste žádný samozvaný soudce."
"Ale ano, Pottere." Snape zvedl ruce v gestu posměšné velkomyslnosti. "Za Lilyinu smrt nebyl nikdy nikdo hnán k zodpovědnosti a potrestán, snad kromě Blacka. Musel jsem vzít spravedlnost do svých rukou. Z motivů se dají snadno ukovat zbraně."
Harry chtěl ještě něco poznamenat, už to ale nestihl. Na druhém konci místnosti se otevřely těžké dveře a dovnitř vstoupil Voldemort, v patách se mu plazila jeho věrná Nagini. Když zahlédl Pottera, jeho nevzhledná hadí tvář se rozzářila překvapením a nadšením.
"Harry Potter - chlapec, který zůstal naživu... jaká vzácná návštěva," vycenil zuby v širokém úsměvu. "Dnes mám opravdu šťastný den. Bellatrix mě už informovala, že jsi zabil Brumbála, Severusi. Vedl sis nadmíru skvěle a až vyřídím tuhle neodkladnou záležitost," přistoupil k Harrymu a téměř láskyplně sevřel v prstech jeho vlasy na důkaz, že už mu nic nebrání dotýkat se ho, "odměním se ti."
Snape se uctivě poklonil. "Děkuji, Mistře. Odevzdávám vám Pottera do vašich rukou. Tady je jeho hůlka."
Voldemort ji vzal do svých dlouhých prstů a chvíli si ji zkoumavě prohlížel. "Po dnešku budou o tobě říkat už jenom jako o chlapci, kterého zabil lord Voldemort." Teatrálně zlomil Harryho hůlku vejpůl, ústa se mu přitom zkřivila v triumfálním úsměšku. "Nebudu pokoušet další souboj našich hůlek, ani magickou ochranu, kterou ti poskytla tvoje matka. Vsadím na jistotu." Ustoupil pár kroků dozadu a zlověstně zasyčel. "Nagini?"
Harry se konečně přiměl k pohybu. Sklonil hlavu k podlaze a očima vytřeštěnýma hrůzou zíral na tlustého hada, který se k němu líně plazil. Věděl, že už mu nezbývá moc času. Pochopil, že lekce Obrany, které mu Snape celý rok dával, jsou mu úplně k ničemu a že to Snape věděl od samého začátku.
Na okamžik odtrhl zrak od hada a pohlédl na Snapea. Stál opodál bez hnutí jako majestátní ebenová socha a jeho temné oči ho s absencí jakýchkoliv emocí soustředěně pozorovaly. Jako by se už nemohl dočkat, až ho uvidí umírat. Harrymu bleskla hlavou myšlenka, že Snape musel jeho matku skutečně velice milovat, když zasvětil celý svůj život pomstě těm, které spojoval s její smrtí.
"Harry Pottere."
Posměšný hlas přinutil Harryho vrátit se pohledem ke svému nepříteli. Voldemortovy rudé oči žhnuly jako uhlíky v ohništi a jeho sugestivní hlas se chvěl vzrušením a očekáváním. "Než zemřeš, laskavě ti ještě dovolím vzdát úctu smrti a poklonit se jí. Ta dáma už na tebe netrpělivě čeká."
Harry byl ochromený strachem, srdce mu divoce bušilo na hrudní koš a nemohl se pořádně nadechnout. Docházelo mu, že z tohoto maléru už se nevyhrabe, že tentokrát už mu nikdo nepřijde na pomoc, že tady za okamžik zemře. Veškerá naděje ho opustila.
"Pokloň se smrti, Harry Pottere!" vyštěkl Voldemort vztekle.
Neviditelné kouzlo ohnulo Harryho tělo proti jeho vůli do pravého úhlu. Jeho krk se ocitl nebezpečně blízko Nagininých dlouhých, jako jehly ostrých zubů. Její hypnotický pohled ho paralyzoval jako bezbrannou kořist. Všechno slyšel, všechno cítil, ale nedokázal pohnout ani palcem u nohy, jenom strnule třeštil oči do hadích štěrbinek.
"Podívej se na mne, Harry Pottere. Chci ti hledět do očí, když tě budu zabíjet, chci se dívat, jak ti v nich vyhasíná život."
Tu radost mu nedopřál. Teď už nemohl nic ztratit. Harry pomalu zavřel oči a připravil se na smrt.
Snape mu byl za toto gesto vděčný. I když se teď plný nenávisti díval na dokonalou kopii Jamese Pottera tváří v tvář smrti, oči, ty oči, patřily Lily. Zhluboka dýchal, plnými doušky nasával do plic přívaly zadostiučinění a chřípí se mu chvělo vzrušením. Své nenávisti, léta udržované při životě bolestí a hněvem, teď položí na oltář pomsty dalšího viníka.
Jediný nedostatek na jeho dokonalém plánu, který ale musel obětovat, byl, že nemůže zabít Pottera vlastní rukou, protože tím, že ho Pánovi zla naservíruje na stříbrném tácu až pod nos, si významně posílí Voldemortovu důvěru v jeho loajalitu. A na tom teď nejvíc záleží. Pán zla si musí být naprosto jistý jeho věrností a oddaností. Právě on totiž bude po Potterovi tím šestým na řadě. Protože to jeho krutá ruka ukončila život Lily.
Bolest prudce bodla Snapea tam, kde míval kdysi srdce. Přimhouřenýma očima chladnokrevně pozoroval hadí profil svého pána. Je už skoro u cíle. Zbývá mu najít čtyři viteály, o kterých mu vyprávěl Brumbál, když mu léčil zčernalou ruku. Až je všechny zničí a Voldemort se stane obyčejným smrtelníkem, zabije ho, až to bude nejméně čekat.
Život za život.
A pak, až zemře i ten poslední, komu se chtěl pomstít za Lilyinu smrt, zbude mu na seznamu viníků už jenom jediné jméno. Jeho vlastní. Neustále nosil u sebe Doušek smrti, který pak jednou, až přijde ten správný čas, milosrdně ukončí jeho patnáct let trvající sebetrýzeň, výčitky a pokání za to, že kdysi prozradil Voldemortovi osudnou věštbu. Pak se i on odevzdaně pokloní smrti a u Lilyina hrobu naplní svoji pomstu všem, kdo měl podíl na její smrti a k jejím nohám dobrovolně položí svoji vlastní oběť.
Když pak veškerou svou pozornost soustředil na Pottera, který pod mohutnou tíhou útočícího hada upadl na zem, a tiše sledoval jejich zcela nerovný zápas, blesklo mu hlavou, že si bude muset pro jistotu co nejdřív připravit účinný protilék na Naginino kousnutí. Nikdy neví, jestli se mu to nebude v budoucnu hodit...
KONEC
Poznámka autora: konečně jsem si po mnoha letech splnila přání pomstít se mé neoblíbené postavě (kdo mě zná, ví :))
Hřích první - Hněv Hřích druhý - Pýcha Hřích třetí - Smilstvo
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za komentář.