pátek 11. září 2020

Vendeta 3: Příliš krutá daň

Varování: darkfic, krutá smrt, temné


3. část:
Příliš krutá daň
  
    Když jsem se vrátil zpátky na Manor, Lucius byl pryč. Byl jsem vlastně rád, mohl jsem se dát dohromady dřív, než se vrátí. V horké sprše jsem strávil hodinu a druhou jsem věnoval regeneraci svého těla. Chtěl jsem vypadat pokud možno co nejméně poznamenaný trestem, který jsem u Pána zla podstoupil. Nestál jsem o to, aby Lucius opět řešil každé mé zranění, každé škrábnutí. Už je s tím trapný. Vím, že to dělá ze vznešených pohnutek, ale ponižuje mě ta jeho přehnaná péče o mne. Nejsem žádná princeznička, jsem Smrtijed a zranění, jizvy a bolest k tomu patří.

    Naštěstí mě Mistr dnes docela šetřil v porovnání s tím, jak jsem vypadal tenkrát při zkoušce mé odolnosti. Myslím, že mu stačilo to představení se zakázanými kletbami, aby dostatečně ukojil svůj hlad po bolesti a utrpení jiných. Nevím, jak dlouho jsem spal, ale sotva se Lucius vrátil, ještě v cestovním plášti vtrhl do mého pokoje a bezohledně mě vzbudil. 

    "Co ti Mistr chtěl, Severusi?" zeptal se naléhavě, sotva jsem stačil rozespale otevřít oči. Shodil ze sebe plášť a sedl si na kraj mé postele. 

    "Běžná audience," zalhal jsem. "Co ty?" přesunul jsem jeho pozornost jinam.
    
    "Byl jsem v Londýně. Mám pro tebe pár novinek." Svlékl se a vklouzl za mnou do postele. Ne, sex teď opravdu ne. "Regulus se pořád ještě nenašel, takže jsem nemohl odevzdat tvůj vzkaz." Mluvil o jeho záhadném zmizení tak nevzrušeně, jako by říkal, že si Narcisa vyvrtla kotník. "Ten jeho skřítek se opravdu pomátl na rozumu. Vůbec nevylézá ze svého pelechu." Přitulil se ke mně, aby se zahřál, studil jako psí čumák.

    Walburga říkala, že tvoje hůlka u nich určitě není a že se máš jejich domu zdaleka vyhýbat. Prý můžeš za to, že Reguluse postihl hněv jeho Pána, protože jste spolu... no, každopádně se obávám, že jsi o svoji hůlku přišel." 

    Zamyslel jsem se nad tím, co Lucius řekl o Rčegulusovi. Pořád jsem doufal, že se brzy objeví, že jeho nepžítomnost se dá vysvětlit tím, že si ověřuje ty své teorie. Tři dny už jsou ale dlouho i na to, kdyby někde flámoval. Nehledě na to, že by se ozval alespoň mně, přece jen zatím vůbec neví, že jsem se dal opět dohromady s Luciusem. 

    "Pán zla mi přikázal, abych si pořídil novou hůlku," oznámil jsem mu.

    "On ví, že jsi ji ztratil?" podivil se Lucius.

    "On přece ví o všem," poznamenal jsem ponuře. Chvíli jsem zvažoval, co mu můžu prozradit. "Řekl mi, že mi ty události vymazal z paměti." 

    Lucius se ode mne odtáhl a překvapeně mi pohlédl do tváře. Neřekl nic, protože k tomuhle ani nebylo co říct. Dlouhou chvíli jsme mlčeli, ticho nakonec přerušil Lucius.

    "Nechtěl jsem ti to původně říkat, ale..." začal rozvážně. "Walburga mi neochotně prozradila, že ten Blackův bláznivý skřítek má prý pro tebe nějaký vzkaz od svého pána."

    Vjela do mne zlost. "A to jsi mi chtěl zatajit takovou důležitou věc?" zahučel jsem naštvaně a vymanil jsem se z jeho náruče. 

    "A ty se mi divíš?" Taky se rozkřičel. "Vždyť jsi s ním šukal půl roku! Čekal jsi snad, že vám budu dělat poslíčka, abyste si mohli mezi sebou vyměňovat milostná psaníčka?"

    "Jenomže tady vůbec nejde o Reguluse, ale o něco mnohem důležitějšího!" vyjel jsem vztekle.

    "Tak že bys mi konečně laskavě řekl, o co tady jde, abych taky věděl, co se to kolem nás děje?" Zdatně mi konkuroval křikem. 

    "Ale já to sám nevím! A proto se snažím zjistit to od Reguluse a ty mi to bojkotuješ!" Vpálil jsem mu zuřivě do té jeho hezké tváře. Serval jsem ze sebe přikrývku, vstal jsem z postele a plný vzteku jsem zamířil do koupelny. 

    "Tak já ti to bojkotuji?" Zafuněl Lucius vztekle. "A to, že jsem byl dnes u Blacků zjišťovat-" Jeho hlas náhle zmlkl a já jsem si příliš pozdě uvědomil, proč. Dozajista teď zíral na má zbičovaná záda.

    Naštěstí to nijak nekomentoval, zřejmě ho to zaskočilo. Kopl jsem do dsveří koupelny, až se za mnou s třísknutím zabouchly, a pustil jsem do umyvadla silný proud vody. Vychrstl jsem si několik hrstí ledové vody do obličeje, abych zchladil svůj vztek. Když jsem se trochu zklidnil, pohlédl jsem do té cizí tváře, které mě v zrcadle nepřátelsky pozorovala.

    Proč jsi po něm tak vyjel? vyčetl jsem svému odrazu. Snažil se ti přece pomoct. Copak se mu můžeš divit, že ti chtěl zatajit něco, co mu vadí? Všechno se teď točí kolem Reguluse a on prostě na něj žárlí. Co bys dělal ty, kdybys byl na jeho místě? Nemohl přece tušit, jak je to pro tebe důležité.

    Dveře do koupelny se otevřely a v zrcadle jsem zahlédl Luciuse. Naše pohledy se spojily

    "Odpusť mi, Severusi. Netušil jsem, že..." Očima sklouzl na moje záda. Přistoupil zezadu ke mně, objal mě kolem pasu a spojil své ruce na mém břiše. Přitiskl jsem se k němu. Jeho oči barvy rozednívající se oblohy mě pozorovaly v zrcadle, vyzařoval z nich smutek a strach. Strach o mne.

    Položil jsem mokré dlaně na jeho sepnuté ruce, opřel jsem hlavu o jeho rameno a zavřel jsem oči. Proč musí být náš vztah tak komplikovaný, když jeden bez druhého nemůžeme žít, když jeden druhého tak milujeme? Všechny naše hádky a rozbroje má na svědomí jediný člověk. Jak by bylo vše mnohem jednodušší, kdyby se pořád mezi nás nepletl. 

    Lucius přitiskl rty k mému hrdlu a ten dotek vyloudil z mého hrdla tichý vzdech. Otočil jsem se k němu tváří v tvář a pohlédl mu do očí.

    "Ty mi odpusť, Luciusi. Vážím si toho, co pro mne děláš."

    "Konečně ti to došlo," uculil se provokativně.

    Musel jsem se pousmát tomu jeho přehnanému sebevědomí. "Vím, že to se mnou nemáš lehké. Vydrž to se mnou ještě chvíli."

    "Občas jsi opravdu na zabití," konstatoval Lucius. "Proč já ti pokaždé odpustím?" 

    "Protože mě miluješ?" usmál jsem se a objal jsem ho kolem pasu.

    Lucius se rozesmál. "Máš o sobě hodně vysoké mínění, příteli." Přitiskl mě k umyvadlu a jeho oči mě láskyplně objaly. "Ale ano, máš pravdu, protože tě miluji. Protože jsi můj malý princ."

    "Princ dvojí krve," upřesnil jsem sarkasticky.

    "To zní tak... noblesně. Měl bys ten titul používat," uculil se Lucius pobaveně. 

    "Myslím, že zůstanu u svého jména. Už jsem si na něj docela zvykl, i když je mudlovské," ušklíbl jsem se s nelibostí a pak jsem zamyšleně zúžil oči. "Občas přemýšlím nad tím, proč se kouzelník ze vznešeného, starobylého a čistokrevného rodu zahazuje s poloviční krví bez rodokmenu."

    "Protože tě miluje?" vrátil mi to s pobaveným úsměvem. "Děti s tebou mít nechci, takže ve tvém případě tolik nelpím na čistokrevném rodu," zavtipkoval se smíchem. "Kromě toho, jsi bez nejmenších pochyb mnohem schopnější a talentovanější kouzelník, než kterýkoliv s čistou krví. Nemáš v sobě ani špetku ze svého mudlovského otce. Naopak, dám svou ruku za to, že v rodokmenu tvé matky se vyskytl nějaký velký čaroděj, po kterém jsi zdědil svůj výjimečný kouzelnický talent. Jak se vlastně jmenovala tvoje matka?"

    Chvíli jsem váhal s odpovědí, ještě nikomu jsem nikdy neřekl o své rodině. "Eileen Prince-Lloyd."

    "Zní to trochu aristokraticky. Proč vlastně nepoužíváš její jméno?" nadhodil Lucius.

    "Odkud si myslíš, že jsem vzal to jméno Princ dvojí krve?"

    "Severus Prince," šeptal si Lucius pro sebe jméno, které tajně používám už od dětství.

    "Mimochodem, jak jsi zmínil ty děti, kdy se ti má narodit ten tvůj dědic?" snažil jsem se, aby to znělo co nejlhostejněji.

    Lucius se zarazil. "Myslel jsem, že to víš. Narcisa před dvěma měsíci potratila."

    "To je mi líto." Ve skutečnosti mi bylo líto akorát Luciuse, protože jsem věděl, jak moc po dědici touží. "Takže se opět pokoušíte o potomka?" Důsledně jsem vytěsnil žárlivost z mého hlasu.

    "Ne," zavrtěl hlavou. "Narcisa odmítá se mnou spát. Ještě pořád se z toho úplně nevzpamatovala."

    "Omlouvám se, nevěděl jsem to." 

    Lucius se pobaveně zasmál. "To ti mám jako věřit? Nedělej, že tě to netěší. Teď mě máš jenom pro sebe," mrkl na mne významně a smilně se mu zablýskalo v očích.

    "Tak proto jsi tak nadržený, takový dlouhý sexuální půst ti určitě už musel lézt na mozek," ušklíbl jsem se trochu škodolibě.

    "To si piš," uculil se nevinně jako andílek.

    Využil jsem jeho dobré nálady. "Pomohl bys mi ještě jednou? Musím zjistit, co mi chce Krátura říct. Bude to opravdu naposled, co tě budu obtěžovat s Blacky. Přísahám."

    Lucius si povzdechl. "Bál jsem se, že mě o to požádáš. Uvědomuješ si ale, že je to téměř nemožné? Krátura nikdy nevychází z domu." Zamyslel se. "Snad na něco přijdeme. Ale teď bych si rád prohlédl ta tvoje zranění," sdělil mi nesmlouvavě.

    "To nemyslíš vážně!" protočil jsem oči v sloup.

*****

    Týden nato si Pán zla povolal k sobě své Smrtijedy k další ze svých pravidelných přednášek, po kterých pokaždé následovaly nespoutané smrtijedské večírky jako Mistrova úplata pro jeho věrné za to, že za něj dennodenně nasazovali své krky. Shromáždili jsme se ve Velkém sále a do posledního místa jsme zaplnili řady dřevěných lavic. Lucius obsadil místo na opačném konci řady, než jsem seděl já, nechtěli jsme hned upozorňovat na to, že jsme se zase dali dohromady.

    Nenápadně jsem se rozhlížel, jestli mezi přítomnými nezahlédnu Reguluse. Předtím jsem se zeptal pár svých známých, pochopitelně aby mě Lucius neslyšel, jestli o něm něco nevědí. Nikdo ho ale neviděl už pěknou řádku dní. Pomalu jsem si začal připouštět, že se mu skutečně stalo něco zlého. 

    Určitě nezemřel při plnění smrtijedských povinností, to bychom už určitě všichni věděli. Nejspíš ho při té riskantní akci potkal tragický osud a nikdo netuší, kde leží jeho mrtvé tělo. Anebo mu na tu zradu přišel Pán zla a za chvíli nám představí podobné zvrácené divadlo s potrestáním zrádce, jako kdysi se Silasem. Okázalost dnešního srazu naznačovala, že si Mistr na závěr chystá nějaké speciální překvapení.

    Sál potemněl. Pán zla stál na vyvýšeném pódiu v kruhu světel. Všichni jeho poddaní jsme na něm viseli očima a zaujatě poslouchali jeho vášnivý projev. Zapáleně řečnil o svých dalších cílech a plánech v boji za čistokrevnou kouzelnickou rasu, nadvládu nad mudly a ovládnutí světa. Obeznámil nás s novou strategií v boji proti jeho nepřátelům a nakonec vyzdvihl dosavadní úspěchy, kterých dosáhl tvrdými boji se svými odpůrci a podal nezvratitelné důkazy o mocném vzestupu říše zla.

    Dokonale ovládal umění slova, v čemž by mohl zručně konkurovat nejslavnějším antickým řečníkům a uměl tak přesvědčivě mluvit, že jsme mu věřili každičké slovo. Není divu, že si dokázal získat tolik přívrženců, kteří byli bez váhání ochotni položit za něj svůj život. Pán zla domluvil. Sál se opět rozjasnil, ale nikdo se nezvedl, nikdo neodešel, tušili jsme, že ještě něco přijde. Na pódium se připlazila Nagini a líně se proplétala kolem noho svého pána.

    "Ještě neodcházejte, moji věrní, mám pro vás připravenou ještě drobnou zábavu." Krutýma očima pozorně přelétl celý sál a pak sešel dolů z pódia a vydal se mezi nás. Nagini se tiše plazila v jeho stopách. "Jeden z vás se rozhodl dobrovolně opustit naše řady."

    Srdce mi sevřela ledová ruka. Takže přece jen bude představení. Regulus padl do jeho rukou a Pán zla ho držel v zajetí a krutě mučil, aby se dozvěděl, co Regulus zjistil. A teď nám ho teatrálně předhodí do arény smrti, abychom se dívali na to, co Pán zla dělá se zrádci. Nechtěl jsem přihlížet Regulusově popravě.

    "Já jsem milostivý a proto mu to rád umožním." Pán zla mluvil tichým hlasem, který nevěstil nic dobrého. Přecházel podél lavic a postupně spočinul na krátký okamžik na každém Smrtijedovi. Každý muž v sále před jeho pohledem sklopil zrak.

    Zastavil se tři řady přede mnou. Nagini se tiše vplazila do uličky a Smrtijedi jí bázlivě uhýbali nohama. Najednou zůstala stát a pomalu se vztyčila před jedním ze sedících mužů. Bezpochyby její mysl ovládal Pán zla. Všichni přítomní, kromě toho, na kterého Nagini upírala své hypnotizující oči, se pátravě nakláněli ve snaze zjistit, kdo je onen muž. Zvědavost byla silnější než strach. Přes jeho kápi jsem mu neviděl do obličeje. Muž seděl strnule a upřeně zíral do štěrbinovitých hadích zorniček.

    Pán zla na něj pohlédl s výrazem nelíčeného odporu. "Páchneš zradou, Ralphe. A draze za to zaplatíš," pronesl nebezpečným hlasem. "Postav se a pokloň se mi!" rozkázal mu.

    Takže Ralph Asher. Ze srdce se mi uvolnil obrovský kámen úlevy, že to není Regulus. Oslovený se křečovitě zvedl na nohy, ohnul hřbet a poklonil se svému pánovi, nespouštěje přitom své vyděšené oči z hada.

    "Níž!" zaburácel Voldemort nespokojeně.

    Smrtijed se poklonil ještě hlouběji a ustrnul v polovině úklony, Jeho tvář se teď nacházela jenom několik palců od hadí hlavy. Dívali se navzájem zblízka do očí. Nagini vystrkovala rozeklaný jazyk z tlamy a ochutnávala jím jeho pach. V očích muže se zračila čirá hrůza. 

    "Propouštím tě ze svých služeb, Ralphe," promluvil blahosklonně Pán zla a s výrazem krutého uspokojení nechal zběha chvíli dusit se vlastním strachem.

    Pak na Nagini promluvil hadím jazykem.

    Nagini se vymrštila vpřed, sevřela své silné čelisti kolem mužova krku a zakousla dlouhé jedovaté zuby hluboko do jeho hrdla. Útok byl tak rychlý, že než muž stačil jakkoli zareagovat, ocitl se uvězněný ve smrtelném sevření tlustého hadího těla. 

    Smrtijedi, kteří seděli nejblíž, poplašeně uskočili o kus dál a s vytřeštěnýma očima sledovali zblízka zápas zcela nesourodé dvojice. Hřbitovní ticho v sále narušovalo pouze děsivé praskání lámaných žeber, jak plaz utahoval své smyčky kolem těla oběti, a Ralphovy zoufalé pokusy o nadechnutí, které mu zcela znemožňoval rozmáčknutý hrudní koš a vlhké bublání krve v hrdle. 

    Za pár okamžiků Asher svůj zcela marný boj o život prohrál. Bylo sporné určit příčinu smrti, zda ho udusilo Naginino smrtící objetí, anebo se jeho plíce utopily ve vlastní krvi. Nastalo hrobové ticho. Nikdo se ani nepohnul. Nikdo ani nedýchal. Nagini, pořád zakousnutá do Ralphova krku, se tiše odplazila ven z uličky a táhla jeho bezvládné tělo sebou.

    "Tak to bychom měli, děkuji vám za pozornost, přátelé," přerušil to mrtvolné ticho Pán zla a opět přejel krutým pohledem naše řady. Se zvráceným potěšením se kochal strachem ve tvářích bez výjimky každého Smrtijeda v sále, z jeho temných očí planulo varování každému, kdo by ho chtěl někdy zradit.

    Pak se pomalu pohnul k lavicím, soustředěně zkoumal naše tváře a občas ukázal na někoho z nás dlouhým štíhlým prstem. "Dolohov... Lestrangeovi... Malfoy..." Každý z nich při vyslovení svého jména pokorně sklonil hlavu na hruď. Mistr se nakonec zastavil u mne a pohlédl mi do očí. "...a Snape," vyslovil. "Vy pojďte se mnou, ostatní se můžete jít bavit," pokynul jim ke dveřím místnosti, kde už bylo vše připravené k bujaré oslavě.   

    Smrtijedi se prkenně začali zvedat z lavic, očividně s nimi ta krutá poprava jejich bývalého kolegy otřásla. Každý, kdo vycházel ze sálu, musel projít kolem Nagini, která zrovna večeřela Ashera a pomalu soukala do sebe jeho mrtvé tělo. Odněkud zepředu jsem zaslechl něčí dávivé zvracení. Při pohledu na Ralphovo tělo, od ramen nahoru uvízlé v roztažené hadí tlamě, mi můj vlastní žaludek udělal kotrmelec až do krku. Podívali jsme se s Luciusem na sebe, jeho křídově bílá tvář a vyděšené oči naprosto odrážely mé pocity.

    O pár minut později jsme my vybraní klečeli na studené dlažbě Mistrovy pracovny, ani jeden z nás netušil, proč si nás Mistr zavolal. Pán zla na na chvíli shlížel dolů, vychutnával si svou nadřazenost a nedbal toho nepohodlí, které nám poskytovala tvrdá kamenná podlaha. Pán zla nechtěl, abychom u něj měli pohodlí.  

    "Z mnoha mých věrných Smrtijedů jsem si vybral zrovna vás šest, abych vám svěřil důležité úkoly, týkající se mých dalších plánů v boji proti našim nepřátelům," oznámil nám důvod audience a téměř jsem cítil, jak se všem ohromně ulevilo, včetně mě.

    "Rodolphe, Belatrix, Rabastane, a ty, Tony," oslovil Lestrangeovy a Dolohova. "Chci, abyste se postarali o členy Fénixova Řádu, jejichž jména vám poskytne Severus. Získejte od nich co nejvíc informací o Řádu a když už budou nepoužitelní, zabijte je. Nechám jenom na vaši fantazii, jakým způsobem to provedete." Poskytl jim čas vstřebat rozkaz. "A teď se běžte bavit," propustil je milostivě.

    Když vezmou osudy lidí z mého seznamu do rukou tito čtyři Smrtijedi, jejich dny jsou beznadějně sečteny. To mě utvrzuje v přesvědčení, že jméno Pottera před nimi zatajím. James Potter patří jenom mně.

    Když skupinka opustila místnost, Pán zla přistoupil k Luciusovi. "Vstaň, Luciusi," přikázal mu. Lucius tak spěchal s vyplněním jeho příkazu, že si přišlápl hábit a málem upadl. Nebylo to ale vůbec k smíchu. "Pro tebe mám speciální úkol. Jmenuji tě svým zástupcem pro věci propagandy. Jsi výřečný, bohatý, vážený kouzelník a máš vlivné přátele. Pověřuji tě úkolem veřejně šířit naše myšlenky a cíle a verbovat další přívržence do našich řad." Pán zla přecházel pomalu sem a tam, očividně ještě neskončil.

    "Slyšel jsem, že máš hodně přátel i na ministerstvu. Hodilo by se mi, kdyby někteří z nich byli ochotni s námi tajně spolupracovat. Použij všechny možné prostředky, jak je přesvědčit, v nezbytném případě je můžeš ovládnout kletbou Imperius."

    "Ano, můj Pane," hlesl tiše Lucius.

    "Můžeš odejít," pokynul mu ledabyle rukou Pán zla.

    "Pane... ano, Pane." Lucius se hluboce uklonil, vrhl na mne krátký pohled a odešel. Zůstal jsem sám s Mistrem. Stočil ke mně svůj pohled.

    "Jak se cítíš, Severusi?"  

    "Dobře, můj Mistře."

    "Výborně. Dnes budeme pokračovat v dalším tréninku. Naučím tě bezhůlkovou magii, jak jsem ti slíbil. Nejdřív bych ale s tebou rád probral pár věcí. Posaď se," nabídl mi židli a sám se posadil naproti mně. "Za tři týdny začíná škola a ty nastoupíš do Bradavic oficiálně jako učitel. Musím tě požádat, abys v brzké době opustil Luciusův dům a nastěhoval se zpátky do Bradavic. Chci tě tam mít trvale, abys tam dohlížel na všechno, co se tam děje a špehoval pro mne Brumbála."

    Krve by se u mne nedořezal. Sotva před pár dny jsme se s Luciusem dali opět dohromady a teď nás Pán zla chce zase rozdělit!

    "Bradavice budeš mít dovoleno opustit pouze tehdy, když tě zavolám já sám. Pro ty účely měj po ruce připravené přenášedlo. Nebudeš ve styku ani s Luciusem, ani s ostatními Smrtijedy. Brumbál musí uvěřit, že se nestýkáš se stranou zla. Budeš v kontaktu jenom se mnou, hlášení mi budeš podávat prostřednictvím deníku, do kterého si budeme psát vzkazy. Nemusíš mít obavy, že by tě mohl zdiskreditovat, inkoust za pár okamžiků po přečtení nenávratně zmizí."

    Cítil jsem, jak blednu. Pán zla se mě chystá odříznout od Luciuse, od přátel, od zbytku světa. Hodí mě do nepřátelských vod a nechá mě plavat mezi žraloky. S nedobrovolným vězením jsem smířen, věděl jsem, že sloužit Pánovi zla nebude žádná procházka růžovou zahradou. Ale Luciuse si vzít nenechám!

    "Pane... já..." Chtěl jsem zaprotestovat, ale naštěstí jsem si včas uvědomil, že bych tím prozradil, že mi na Luciusovi záleží. "Ano, můj Pane," odpověděl jsem nakonec pokorně a hluboce jsem se mu poklonil. 

    Pán zla se spokojeně ušklíbl, přesto jsem cítil, jak mě podrobuje zkoumavému pohledu. "Je to tvoje daň za zvláštní výhody a privilegia, které u mně máš, Severusi." Příliš krutá daň za privilegia, o které vůbec nestojím.

    "A nyní se přesuneme do mých komnat."

    Následoval jsem ho. Každým krokem jsem si čím dál víc uvědomoval jednu velice podstatnou věc. Už nechci sloužit lordu Voldemortovi. Už nechci být Smrtijedem. Pokud Regulus objevil možnost, jak oslabit moc Pána zla, udělám vše pro to, abych zjistil jak.

 


3 komentáře:

  1. Dufam, že si Severus najde sposob dostať sa k Luciusovi. Uz sa tesim na ich tajne stretnutia. Dakujem za kapitolu. Je skvele, ze pises, je super Ta čítať.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já děkuji za komentář, který zase potěší mne. Jsem ráda, že tě čtení baví. :)

      Vymazat
    2. To bavi len ked sa dostanem z prace domov tak ako napriklad teraz, som vacsinou unavena a zaspim skor ako si stihnem nieco precitat. Idem na dalsiu kapitolu🤪

      Vymazat

Děkuji za komentář.